Nová hra Mafie je výzvou pro amatérské vyšetřovatele

Fenomén únikových her o sobě dává vědět stále více. Zábava, při níž se skupina lidí nechává zavřít do jedné tematicky laděné místnosti a pomocí hádanek, skrytých klíčů a číselných kódů hledá cestu ven před vypršením časového limitu, se nejprve jevila jako pobavení pro podivíny.

Jindřich Pavézka a Tereza Tomanová provozují v Dalovicích pod značkou Hrazacina.cz únikové hry. | foto: Václav Šlauf, MAFRA

Partneři Tereza Tomonová a Jindřich Pavézka otevřeli tento měsíc na okraji Dalovic u Karlových Varů svojí už druhou únikovou hru pro dva až šest hráčů. Po Pěstírně, odehrávající se v temném sklepě, přichází Mafie, založená na detektivním příběhu.

Jak jste sháněli vhodné prostory?
Tereza: Kamarád se doslechl, že do toho chceme jít, a okamžitě nám volal, že ví o jednom starém sklepě. Šli jsme se tam podívat a hned jsme se do toho prostoru zamilovali. Už jak jsme se v něm procházeli, tak nás napadaly konkrétní úkoly.

Kdo je kdo

Tereza Tomanová

Je jí 23 let, v současné době pracuje ve firmě s náhradními autodíly. Jejím největším koníčkem je escape a také vše okolo aut.

Jindřich Pavézka

Je mu 28 let a pracuje jako vedoucí pobočky mobilního operátora. Kromě escapu se ve volném čase věnuje také sportu.

Společně provozují únikové místnosti pod názvem Hra začíná v areálu v Dalovicích. Podrobnosti o hře jsou na hrazacina.cz.

K čemu byl tento objekt dříve využíván?
Tereza: Zhruba před třemi lety byla v tomto sklepě obrovská pěstírna marihuany. Fungovala zde vietnamská mafie, která tu uvěznila dva Vietnamce, kteří se o rostliny dnem i nocí starali. Pro hru to vytváří úžasně autentickou atmosféru.
Jindřich: A ještě dříve se tam čekalo na transporty do koncentračních táborů. K rozeznání jsou tam dokonce i čísla kójí, ve kterých lidé čekali. Historie toho objektu je až neuvěřitelná a poměrně ponurá.

Jak jste atmosféru takového objektu promítli do vaší hry?
Tereza: Ve sklepě jsme chtěli hráčům nabídnout pocit strachu. Jen to ‚probuzení‘ ve tmě, když je najednou člověk sám a musí se shledat s ostatními, je zážitek sám o sobě. Ale nejde o to vyděsit lidi k smrti. Chceme, aby se hlavně pobavili.
Jindřich: Úplně první myšlenka byla na horor Saw – lidé zavření v jedné místnosti musí splnit úkoly, aby se zachránili a dostali ven. Teď jsme se posunuli zase o trochu dál a u naší druhé hry, která se odehrává v podkroví, jsme si víc pohráli s příběhem. Časem budeme chtít znovu předělat i sklep – jednak proto, že ho už všichni lidé budou znát a jednak taky proto, aby nám to zapadalo do nového příběhu.

V čem se ještě liší vaše nová hra?
Tereza: Hra Mafie je od Pěstírny naprosto odlišná. Jde tu hlavně o detektivní příběh a logické myšlení je daleko důležitější. Řekla bych, že jsou tam i malinko těžší úkoly a je to víc i o vzájemné komunikaci.

Je komunikace v únikových hrách důležitá?
Tereza: Velmi. Obzvláště v dnešní době mobilů a Facebooku, kdy už mnoho lidí neumí pořádně říct nahlas smysluplnou větu. Například když přijdou mladí šestnáctiletí hráči, tak nejsou zvyklí mezi sebou normálně mluvit. Dost koukají a neví, co mají dělat, zatímco starší generace je v pohodě. Když spolu lidé nekomunikují, tak se třeba rozdělí na dvě party a ani si nevšimnou, že se snaží najít číselnou kombinaci, kterou už našla druhá skupina.

Odkud při vymýšlení námětu čerpáte?
Tereza: Všechny úkoly u nás jsou z mojí hlavy. Existuje nepsané pravidlo, že jakmile se úkol někde použije, neměl by se už nikdy opakovat v žádné jiné hře.
Jindřich: Fungují tu i firmy, které vám nabízí jakousi franšízu nebo své know-how a vymyslí vám hru na míru. Ale to vychází poměrně draho. My si vymýšlíme hry vlastní.

Kdy jste vy sami zaznamenali boom únikových her?
Jindřich: Je to třeba teprve rok a půl až dva. První byla určitě Praha, kde je dnes na 200 únikových her, a pak další velká města.
Tereza: Obzvlášť v poslední době se nové hry objevují téměř jako houby po dešti. Spousta lidí si myslí, že je strašně jednoduché takovou hru vymyslet a ještě lehčí ji provozovat. Ale už nevidí, co za tím je – například téměř žádný volný čas. Oba normálně chodíme do práce, ale o večerech i víkendech musíme fungovat i u hry.

Zajímá vás dění v krajích?

Za cenu jednoho vydání získáte všechny regionální přílohy.

Jaký je tady ve Varech zájem?
Tereza: Ze začátku jsme se dost báli. Spustili jsme rezervační systém a asi týden se nic nedělo. To bylo 1. července. Od 10. jsme už téměř neměli volno. U té úplně první rezervace jsme otevírali šampaňské. Vtipné bylo, že to byla rezervace od druhé party, co dělá ve Varech únikové hry.

Tedy od vaší konkurence?
Tereza: Rozhodně je nenazýváme konkurencí, naopak se navzájem podporujeme. Je to jednoduché – každou hru si každý člověk může zahrát jenom jednou. My doporučujeme je a oni nás.

Podařilo se jim u vás uniknout?
Tereza: Podařilo a nám u nich také.

Pomohly vám v tom i zkušenosti z vlastních her?
Tereza: Naopak, myslím se, že mít hodně zkušeností, může být i na škodu. I u nás často s nejlepšími časy unikají skupiny, které hrají úplně poprvé. A třeba skupina s odehranými 12 hrami neunikla. Často to pak na základě předchozích zkušeností překombinují a úkoly nevyřeší.

Co je na poli her vaším cílem?
Tereza: Mým cílem bylo, abychom měli kolem sebe pevnou základnu lidí, které to baví a navíc mají hru spojenou s námi dvěma osobně. Což se nám myslím docela podařilo.
Jindřich: Já náš cíl teď vidím i trochu pragmaticky. Poprvé máme i nějakou další obsluhu. Budu rád, když vytvoříme dobře fungující firmu, která poběží, i když si my dva budeme chtít jednou za čas dopřát volný víkend.