Jak vypadal váš život, než jste začala pracovat na Soosu?
Vystudovala jsem zootechniku na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích a hned po škole nastoupila do pojišťovny. Pracovala jsem jako likvidátor škod na zemědělském pojištění.
Co vás přimělo ke změně?
Stres. Je to psychicky velmi náročná práce. Většinu času jsem trávila v kanceláři, kde to bylo samé papírování. Navíc je to hodně o práci s lidmi, což v řadě případů nebývá právě jednoduché. Po patnácti letech jsem už toho měla dost. Došla jsem k závěru, že potřebuji změnu. Když se nad tím teď zamyslím, tak jsem si moc nepomohla (smích). Stres je v záchranné stanici také a papírování jsem se nezbavila. Ale je pravda, že nemusím být celý den u počítače. A taky je fajn, že jsem hodně venku, se zvířaty.
Musí mít člověk předpoklady k takové práci?
V první řadě je třeba mít ke zvířatům vztah. Já si domů od mala tahala myši, kočky, psy, prostě co jsem kde našla. Pak jsem chtěla jít na veterinu, ale tam bych se musela fakt hodně učit. Takže jsem zvolila zootechniku. Na té škole je veterinářství a další obory, všechny se však týkají velkých zvířat. Ale naučila jsem se třeba píchat injekce, umím nějaká základní veterinární ošetření a přístupy.
To by se mohlo v záchranné stanici hodit...
Všechno, co člověk umí, se hodí. Pro práci v záchranné stanici je fajn mít vzdělání veterinárního nebo zemědělského typu, ale zjistila jsem, že na tu práci se nedá připravit. Divoká zvířata reagují jinak, mají jiné hodnoty, je s nimi horší manipulace, a tím pádem i horší ošetřování. Na tuhle práci se připravíte nejlíp tak, že ji budete dělat.
Když se ohlédnete, jak vidíte ten rok za sebou?
Vidím, že tahle práce mi vzala veškerý volný čas. Člověk si to na začátku maluje a myslí si, že vše bude mnohem jednodušší, že se bude mazlit s veverkami. Jenže je to jinak. Zvířata, která k nám přijdou, potřebují často péči 24 hodin denně. Je třeba je krmit, starat se o ně, podávat léky, čistit rány. To nikdo jiný za mě neudělá. A přitom být stále ostražitý a předvídat. Přece jen jde o divoká zvířata.
Přiznám se, že pro mne by bylo těžké vyrovnat se třeba s úhyny…
To je kapitola sama o sobě, protože zvířata, která se k nám dostávají, tu nejsou na rekreaci. Naopak, k té smrti mají hodně blízko a úhyny bývají vysoké. Loni nám uhynulo 38 procent zvířat, a to si myslím, že je hodně dobrý výsledek. V některých případech to člověk očekává. Pak jsou ale situace, kdy tomu nic nenasvědčuje, a zvíře přesto odejde. Jsou také úhyny, na které nejde zapomenout.
Jak to psychicky snášíte? Dá se na to nějak připravit?
Právě úhyny bývají častý důvod, proč lidé z těch stanic odcházejí. Že vyhoří kvůli tomu, s čím se setkávají, že jim umírají zvířata, o která se starali, jak nejlíp uměli, a ke kterým svým způsobem přilnuli. V tomhle je důležité dávat si pozor na sebe. Odpočívat, pořádně jíst, dodržovat nějakou psychohygienu a naučit se trochu se nad to povznést. Uvědomit si, že tyhle věci se prostě stávají, že to jsou zákony přírody, se kterými člověk nic neudělá, i kdyby tisíckrát chtěl. Ale přiznávám, že se mi to teď v době mláďat moc nedaří.
Jak tedy takové případy řešíte?
Osvědčilo se mi, že mám ještě další zvířata, svoje vlastní, která mám pro radost a která mne dokážou z toho marastu vytáhnout. Chovám holandské ovčáky, mám jich šest. Pomáhá i to, když se práce daří. Máme tu záchranný chov divokých králíků, protože v přírodě jich ubývá. Tady u nás se úspěšně množí a my je pak vypouštíme zpět do přírody. Skvěle tu prosperují a moc se jim odsud nechce, takže další mladé už budeme muset vypouštět jinde, jinak tu budeme mít brzy překrálíkováno. Nebo laň Jelena, kterou se mi povedlo doslova vypiplat, liška Maruška, která se k nám dostala s neurologickými problémy zřejmě po srážce s autem. Tohle všechno mi dělá radost.
Jak se daří Marušce?
Velmi dobře. Pořád má záškuby celého těla a motají se jí zadní nohy, ale už krásně běhá a žere ještě líp. Dnes jsem ji dokonce přistihla, jak leze po žebříku. Hrabe si nory, hodně odpočívá, myslím, že je spokojená.
Liška Maruška skončila v záchranné stanici, zotavuje se a má ráda drbání |
A Jelena? Stále s vámi chodí na procházky?
Kdepak, už nechodíme nikam daleko. Jelena je v pubertálním věku a dělá hlouposti. Je na ní vidět, že by ráda šla za humna, ale zároveň se toho bojí. Hodně si teď rozumí se stádečkem koz.
Jaké jsou poslední přírůstky záchranné stanice?
Máme tu hodně ptačích mláďat, kterým nedávné bouřky a vítr poshazoval hnízda. Tahle čtveřice šedých načepýřených kuliček, to jsou mladá káňata. Letos nově tu máme i mladé kuny, veverky, ty jsou ještě na mléce, rorýse na dokrmení, množství sýkorek, drozdů a lidé nám sem donesli i kavky. Všechnu tu drobotinu je třeba krmit několikrát denně i o sobotách a nedělích. Nenudíme se.
Jaké jsou plány do budoucna?
Budeme dělat tři nové ubikace pro savce, do jedné bychom chtěli umístit lišku Marušku, která zatím bydlí ve voliéře. Když budou nějaké peníze, zvětšíme prostor čápovi. Co se týče stanice, už máme vypracovaný projekt na rekonstrukci poloviny stávajících budov. Teď čekáme, jak to bude s financováním.
Když se vrátím na začátek, dá se říct, že vám změna prospěla?
Určitě, i když i tady je to také hodně o práci s lidmi, přestože se to nezdá. Nedávno třeba volala jedna paní, že má na okně v paneláku holuby. A že je tam nechce, tak ať okamžitě přijedeme a něco s tím uděláme. Donekonečna také apelujeme na lidi, aby nesbírali ptáčata, která viditelně nepotřebují pomoc, nebo aby nenosili z procházky zdravá srnčata, protože jejich matka je určitě poblíž a oni jí to mládě vlastně kradou. Obrovský je i tlak sociálních sítí.
Co vám tato práce dává?
Když jsem v zimě a na jaře chodila na procházky s malou Jelenou, říkala jsem si, jaké mám štěstí, že se můžu procházet s jelenem po louce. Skvělé je, že se mohu dotýkat zvířat, u kterých by mne to dřív ani nenapadlo, a že jim mohu pomáhat. Tehdy cítím, že moje práce má smysl. A když se ještě navíc podaří zvíře vypustit zpět do přírody, je to skvělý pocit.
A možná mi dává ještě něco... Uvědomila jsem si to nedávno, když jsme jeli pro luňáka červeného, který měl půlku těla sežehnutou elektrickým proudem. Když jsem ho našla, věděla jsem, že už mu není pomoci, že ho čeká smrt. A já byla ráda, že ho mohu nechat milosrdně uspat. Chtěla jsem to pro něj udělat, aby nemusel někde několik dnů ležet a pomalu v bolestech umírat. V tomto případě je pro zvíře smrt vysvobozením, protože bude moct odejít v klidu a důstojně. Ale i tohle se musí člověk naučit, i k tomu musí dojít.
