Úterý 20. dubna 2021, svátek má Marcela
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Úterý 20. dubna 2021 Marcela

Vedle zkoušení rolí zvládá herečka s americkými kořeny také pomáhat

  9:33
Z Ameriky do Čech a následně až do Západočeského divadla v Chebu. Taková byla cesta mladé herečky Stephanie Van Vleet, která se v posledních měsících aktivně zapojila také do dobrovolnických činností.

Stephanie Van Vleet a Pavel Marek při natáčení pořadu "Amos je kámoš": | foto: Martin Stolař, MAFRA

Ten, kdo někdy využil linku podpory Pomáháme v Chebu, na ni dost možná narazil. Aktuálně zde totiž funguje jako operátorka, potřebným vyzvedává léky i nákupy. K tomu všemu stále zkouší v divadle a doufá, že ještě letos zvládne Chebanům nejen nakupovat, ale také hrát.

Jméno zní cizokrajně, česky však mluvíte jako rodilá mluvčí – jak to tedy s vaším původem je?
Táta je Američan, máma Češka. Narodila jsem se v americkém Fort Stewart ve státě Georgia a tam jsme žili asi do mých tří let. Pak jsme se přestěhovali do Německa. V mých devíti letech jsme se ale s mámou přesunuly do Čech, do Jablonce nad Nisou. V největší pubertě jsem se rozhodla odjet zpátky do Ameriky, ale po pár letech jsem se „s brekem“ vrátila zpátky do Čech a došlo mi, že doma se cítím tady.

Co jste tam těch pár let dělala?
Dostudovala jsem střední školu a šla na vysokou. Vybrala jsem si obor Criminal justice, tedy takové trestní právo. Vysokou jsem ale bohužel nedokončila, protože mi došly finance a tamní školství je velmi drahé. Tak jsem šla na veřejnou školu - takzvanou Community college. To je taková levnější varianta univerzity. Zvolila jsem si obor Business, ale ten už mě bohužel tak nebavil - a tak jsem se vrátila do Čech a rozhodla se studovat divadlo.

Nenapadlo vás studovat hereckou školu už v Americe?
Vlastně ani moc ne. Mám pocit, že tam pro tento obor potřebujete hodně ostré lokty, a já tak průbojná zdaleka nebyla. A můj táta byl navíc, co se výběru školy týká, spíše praktik a mě ani nenapadlo se ho ptát. Nicméně psychologie, která byla nedílnou součástí Criminal justice, mě také velmi lákala. Je to něco, co spojuje trestí právo s herectvím. Ale ta správná konstelace pro uměleckou školu nastala až v Čechách.

Nebyl to poté přece jen trochu skok?
Ani ne. Umělecky zaměřená jsem byla od mala. Dělala jsem balet, hrála jsem s kapelou, účastnila se recitačních soutěží. Jakmile se ve škole měla inscenovat nějaká scénka, hned jsem se ji snažila celou režírovat. Už v patnácti jsem se chtěla v Čechách hlásit na konzervatoř, ale jednak jsme neměli peníze na to, abych se stěhovala do Prahy, a taky myslím, že mě tam maminka takhle mladou nechtěla pustit samotnou. Takže jsem to nakonec ani nezkusila. V Americe jsem si ale během studia mohla brát různé vysokoškolské kurzy, tak jsem si zvolila lekce herectví.

Herectví je tam běžnou součástí studia?
Určitě. Divadlo se tam běžně hraje na střední i vysoké, vidíte to i ve všech možných amerických seriálech. Do těch školních kurzů herectví se hlásí mnoho studentů jen proto, aby si to zkusili. Třeba na mém kurzu jsem byla já, jedna modelka, kluk, co nyní staví roboty pro NASA, a jeden transgender kluk, velmi zajímavá skupina lidí. Jedná se o variantu školního předmětu, učitelé kladou důraz na jiné dovednosti než u nás. Také je tam povinné řečnictví - všichni studenti se učí, jak mít proslov před lidmi. A to na střední i na vysoké škole.

A na DAMU v Čechách jste se dostala napoprvé?
Ani náhodou. Až napočtvrté - a to na katedru alternativního a loutkového herectví. Do té doby jsem studovala divadelní vědu.

Čím se tato katedra liší od klasického činoherního herectví?
Činoherci umí precizně mluvit, artikulovat, hrát na velké divadlo. Zkrátka ovládají klasické herectví. My z „alterny“ umíme od všeho trochu, ale nic pořádně. V castingových agenturách jsem se setkala s názorem, že lidé z alterny jsou uvolněnější a otevřenější více různým divadelním přístupům. Podle mě je s námi větší sranda.

Jak taková výuka vypadá?
Učili jsme se po blocích, zhruba každý měsíc jsme se věnovali něčemu jinému - například pantomimě, storytellingu, hudbě. Měli jsme Tomáše Měcháčka na herecké hodiny, improvizace se Simonou Babčákovou, experimentovali jsme se zvuky s Vratislavem Šrámkem a Janem Čtvrtníkem, zkoumali jsme prvky dokumentu a slam poetry s Bohdanem Bláhovcem. Všechno zvládnete vlastně jen prosvištět, u ničeho se nezvládnete zastavit na dlouho. Jste strašně unavení, protože ve škole musíte být každý den od rána do večera, často včetně víkendů, ale něco ve vás zůstane. V ten daný moment nám asi ani nedošlo, co všechno nám ti pedagogové dávají.

Nakonec jste se dostala až do Západočeského divadla v Chebu?
Nepřijali mě na pokračující magisterské studium. Ze dne na den jsem tedy přemýšlela, co budu dělat - jestli půjdu na pracák, jestli budu rozesílat životopisy, nebo co dál. A v tu chvíli jsem zjistila, že v Chebu se koná konkurz. A ono to vyšlo.

Nastoupila jste do divadla v poměrně komplikovaný rok, co všechno jste už stihla nazkoušet?
Začala jsem inscenací Smith & Wesson, kde hraji novinářku Rachel, nazkoušela jsem také Společenstvo vlastníků, převzala roli v pohádce Strach má velké oči a nyní zkouším Moliérovu komedii Tartuffe.

Jak se zkouší bez vidiny plného hlediště?
Zkoušet bez vidiny diváků je výzva. Ale ta práce mě naplňuje. Užívám si každou zkoušku. Mám svou vysněnou práci, jsem šťastný člověk.

Zkoušíte s hercem a režisérem Petrem Mikeskou, který Tartuffa režíruje. Jak se vám spolupracuje?
Každý režisér pracuje trochu jinak, má jiný jazyk, který musíte rozšifrovat a přistoupit na jeho hru. Petr Mikeska je energický a zábavný a moc mě s ním zkoušení baví. Už během školy jsem zjistila, že pro herectví je dost důležitá práce s egem a někdy je zapotřebí ho potlačit. Záleží totiž na režisérovi, jestli jste pro něho loutka anebo spoluautor.

Žila jste na mnoha místech světa, jak se vám líbí tady na západě Čech, v Chebu?
V Jablonci nad Nisou jsem to neměla ráda, utíkala jsem pryč, za dobrodružstvím. Proto ta cesta do Ameriky, proto cesta do Prahy. Prahu miluju. Pak přišlo stěhování do Chebu. Na nádraží, kde jsem vystoupila, se mi upřímně moc nelíbilo. Pak jsem ale pokračovala po pěší třídě na náměstí, dolů ke Špalíčku, ke hradu, dolů na Krajinku, a tam mi to město zcela učarovalo. Bydlím vedle románského hradu, který není plný turistů - kdo tohle může říct? Cheb mě okouzlil. Vyjdete od domu a do pár minut jste v přírodě. V Praze musíte absolvovat dlouhou cestu metrem, tramvají či autobusem.

Kromě toho, že zkoušíte v divadle, zapojila jste se také do podpůrné linky Pomáháme v Chebu. Jak to celé vzniklo?
S nápadem telefonní linky přišel místostarosta Jiří Černý. Fungovala asi už dříve, ale jen v nějakém omezeném režimu. A on potřeboval lepší dispečink. Plán byl takový, že na tu linku by si měli lidé volat s dotazy, o pomoc s nákupy nebo si jen tak popovídat. Následně jsme založili i webové stránky pomahamevchebu.webflow.io a spojili jsme se s místní farní charitou. Aktuálně jsme tři operátoři a střídáme se na telefonní lince +420 777 355 370, která funguje každý den od devíti do jednadvaceti hodin.

Kdo další se do této iniciativy přidal?
Většina z nás jsou herci z divadla, ale přidalo se k nám i pár dalších dobrovolníků. Pořád nás není dost, takže pokud by se někdo chtěl do našeho týmu přidat, ať se neváhá ozvat. Na telefonu si poslechneme požadavek - nejčastěji se jedná o nákup. Nebo chodíme do lékáren, vyzvedneme recept u lékaře, pomáháme s dotazy na očkování.

Co kromě nákupů řešíte nejčastěji?
Před pár dny mi například volala paní, že se nemůže dovolat svému neurologovi. Z internetu jsem zjistila, že už dávno neordinuje, našli jsme nového, druhý den už u něj byla. Staří lidé většinou nemají internet, takže fungujeme jako Google po telefonu. Někdy si potřebují popovídat - ale zaobalí to většinou tak, že volají s nějakým požadavkem a povídat začnou až posléze. A jsou hrozně rádi. Někdo je vyslechne.

Volají na linku lidé, kteří vaši pomoc opravdu potřebují?
Dá se říci, že ti, kteří tu pomoc opravdu potřebují, začali volat až teď v posledních týdnech, kdy je situace opravdu kritická. To, že někdo vaši pomoc opravdu potřebuje, poznáte většinou podle toho, že se hrozně omlouvá, že obtěžuje.

A ti ostatní?
V posledních dnech jsou někdy lidé trochu netrpěliví. Nebo nás honí po slevách. Takové volající musíme trochu usměrnit. Všichni musí pochopit, že jsme jen dobrovolníci a děláme to ve volném čase a že nám to třeba nějakou chvilku zabere. Pokud to není opravdu naléhavé, pravděpodobně nedoneseme nákup do dvou hodin. S většinou volajících ale navozujeme spíše přátelský vztah, už jsme se seznámili, už mezi námi panuje jistá důvěra.

Změnila se podle vás v posledních týdnech nálada ve společnosti?
Minulý týden volalo hodně lidí, kteří cítili úzkost z toho, že jim zavřeli Chebsko. Starší lidé ztratili motivaci ke spoustě věcem, ztratili své rutiny. Někdo chodil například každý pátek do cukrárny. A celý týden se tedy mohl těšit na pátek. A nyní nemůže. A spousta z nich mnoho radosti v životě nemá. Třeba tuhle mi paní u dveří řekla, že nám moc děkuje, že má teď tolik jídla, že se bojí, že dřív umře, než to stihne sníst. A nebyla to nadsázka. Ti lidé se stále dozvídají o tom, kdo další umřel, a mají strach. Když jsem s ní mluvila ještě po telefonu, řešila, že se dívá na zprávy a že je jí z toho zle, potřebovala si s někým promluvit.

Ovlivnilo vás to?
Zjistila jsem, kolik je lidí, kteří nemají vůbec nikoho. Nikdo jim nevolá, nikdo je nenavštěvuje, nikdo nepomůže. Člověk doufá, že na stáří sám nebude.

Stydí se někdy lidé si o pomoc říct?
Určitě. Stará paní se třeba bojí ozvat o pomoc s namontováním žárovky. Svěřila se nám, až když jsme jí jednou dovezli nákup, že už týden chodí po chodbě po tmě. Celý život byli zvyklí, že se o všechno postarají sami. A najednou to nejde. A oni se hrozně stydí ozvat, přitom to není problém. Kolega z divadla to měl hned opravené.

Posune vás jednou tato zkušenost dál, stejně jako nyní vzpomínáte na všechno své cestování a blokové herecké výuky?
Mně se moc líbí jeden citát Abrahama Lincolna - nezáleží na tom, kolik dní žijete, ale kolik života máte v těch dnech. A podle toho se snažím žít. Až se jednou podívám zpátky, chci vědět, že jsem jenom neseděla s rukama za zády. Takže ano dobrovolně pomáhám - ale vlastně to dělám sobecky pro sebe. Je to malá věc, kterou můžu udělat a mít z ní radost.

Autor:
  • Nejčtenější

Labská je hotová, kraj začne stavět cyklostezku Ohře dlouhou 135 kilometrů

Po letech odkladů a s dokončením Labské stezky nyní Ústecký kraj začne pracovat i na stavbě 135 kilometrů dlouhé...

U karlovarského Thermalu budou dva bazény, jeden naplní jen termální voda

První návštěvníky přivítá po rekonstrukci karlovarský hotel Thermal v červnu. Na začátku léta začnou veřejnosti sloužit...

Soud zrušil osvobozující rozsudky nad muži obžalovanými z uvláčení mladíka

Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, který osvobodil dva muže obžalované z vraždy. Žalobce viní...

Roky týral partnerku. Když ji přišla navštívit vnučka, vzal na obě sekeru

Dlouhé tři roky snášela týrání od partnera dvaapadesátiletá žena ze Sokolovska. Když jednou porušila tyranův zákaz a...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sochu pohraničníka chtěl muž jako vlastní pomník, Cheb mu ji neprodal

Chebští zastupitelé odmítli nabídku na odkoupení sochy strážce hranic se psem a samopalem. Zájem o ni projevil bývalý...

Války budoucnosti mohou probíhat v lidské mysli, říká bezpečnostní analytička

Premium Její znalosti sice využívají vojáci a jeden kolega ji prý s nadsázkou navrhl jmenovat čestnou generálkou britské...

Otevřeme školy, vše ostatní počká, říká ministr zdravotnictví Arenberger

Premium Ministr zdravotnictví Petr Arenberger po týdnu ve funkci poodhaluje další vývoj boje s pandemií, prioritou zůstává...

Bojím se, že papírové peníze v Česku skončí do pěti let, říká ekonom

Premium Mezinárodní měnový fond již před pár lety poukázal na to, že by papírové bankovky či kovové mince mohly z ekonomiky...

  • Další z rubriky

Dovolená na kolech není pro každého, přesto kvůli covidu lidi láká

Zima ukázala, jak Češi hodlají trávit letošní prázdniny. Půjčovny obytných vozů zažívají boom. Ve specializovaných...

Sběratelce posílají lidé i poklady z půdy, nasbírala už 1500 kasiček

Po šesti letech provozu rodinného muzea na náměstí pod zámkem v Bečově na Karlovarsku se Jiřina Siváková konečně...

Jsou to západočeské četnické humoresky, říká o své knize sokolovský historik

Kdo by neznal televizní seriál Četnické humoresky, který se odehrává v Brně. Také v Chebu bývala podobná četnická...

Nejsme ruská gubernie, zaznělo před konzulátem ve Varech. A hořely svíčky

„Na procházku, na procházku? „Jo, jo. Vždyť je tak krásně.“ Tak se v podvečer zdravili lidé před ruským konzulátem v...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Královna se rozloučila s Philipem bílými květinami a vlastnoručním vzkazem

Královna Alžběta II. se rozloučila s mužem, který stál po jejím boku celých 73 let. Posledními vzkazy pro prince...

Z Philipova pohřbu odcházeli bratři William a Harry v důvěrném hovoru

Na hradu Windsor byl v sobotu pohřben princ Philip, manžel královny Alžběty II. Velká pozornost se upírala také na...

Je to podraz, říká organizátor koncertů Cesta ze tmy. S projektem končí

Už za týden měl prostory pražské Lucerny rozeznít první koncert ze série Cesta ze tmy. Ministr zdravotnictví Petr...

Bojím se, že papírové peníze v Česku skončí do pěti let, říká ekonom

Premium Mezinárodní měnový fond již před pár lety poukázal na to, že by papírové bankovky či kovové mince mohly z ekonomiky...

Hráče vyloučili z turnaje, protože měl příliš vysoko nastavený jas obrazu

Známý streamer Tfue přišel o vítězství v turnaji o dvanáct tisíc dolarů kvůli tomu, že měl příliš vysoko nastavený jas...