Zdeněk Buchtele, jeden z nejstarších exponátů muzea - kamenný útvar s vyznačením mandorly | foto: Martin Stolař, MAFRA

Tajemná mandorla chránila před duchy a skřítky, teď zdobí muzeum

  • 2
Když se jednou amatérský historik Zdeněk Buchtele, autor desítek odborných článků a publikací, toulal poblíž nejvyšší hory u Mariánských Lázní, upoutal jej zajímavý kámen. Dnes je jedním z exponátů regionálního muzea ve Velké Hleďsebi na Chebsku.

Když historik kámen tehdy spatřil, uprostřed tmavé čedičové suti do dálky svítil neobvykle opracovaný žulový valoun. Jeho spodní část měla tvar srdce, o něco menší vrchní část pak připomíná vejce. Na vrcholku uprostřed vejčitého tvaru je dnes již málo patrný reliéf kříže.

„Už na první pohled je vidět, že ten kámen sloužil k nějakému účelu a byl velmi pečlivě vybíraný. Oba tvary, které jsou mimochodem pokládány za symboly života, rozděluje tenká, téměř neznatelná černá linka,“ ukazuje Zdeněk Buchtele zajímavý kámen. 

Podle jeho slov se jedná o kultovní kámen, který mohl sloužit třeba jako malý oltář. Jeho vrchní část vejčitého tvaru připomíná mandorlu, svatozář ve tvaru elipsy, která se u nás objevovala na nástěnných freskách a v iluminovaných rukopisech od 13. století. 

„Nedaleko Podhorního vrchu, který je nejvyšší v okolí, leží Podhorní rybník. Na jeho dně se při vypouštění objevily pozůstatky kůlových staveb. To znamená, že tu kdysi stávala vesnice. Zmiňuje se o tom zpráva místních novin Marienbader Zeitung někdy v roce 1935. Autor píše, že nález měla probádat archeologická komise Karlovy univerzity v Praze. Následná válka však odsunula další výzkum na neurčito,“ popisuje Zdeněk Buchtele.

Ten změřil, že vzdálenost mezi bývalou osadou a vrcholkem bájného kopce je asi 2,5 kilometru. Kultovní kámen přitom našel přesně v polovině cesty.

„Možná lidé věřili, že je ochrání před duchy a skřítky, kteří tehdy prý ve skalách na vrcholku Podhory žili. Kraji měl vládnout Duch hory, který metá blesky z jasného nebe a přináší déšť či kroupy. Objevovat se měl poutníkům v nejrůznějších podobách. Lidé se jej obávali a jeho skalnímu sídlu na vrcholku hory se vyhýbali. A je známé, že do skalních rozsedlin nosili mléko nebo jídlo, aby si jej usmířili. Nabízí se, že právě kultovní kámen s mandorlou byl jedním ze způsobů ochrany,“ spekuluje Zdeněk Buchtele. 

Toho dodnes mrzí, že si při objevu přibližně metrákového kamene nevšiml dalšího artefaktu, který se nacházel nedaleko. „Až při pozdějším prohlížení fotodokumentace z místa nálezu jsem si všiml, že tam leží i druhý kámen. Byl hladce opracovaný a měl na sobě jamku, což je samo o sobě velmi zajímavé. Bohužel, dnes už je asi rozdrcený pod asfaltem nějaké silnice,“ dodává Buchtele.