Zima, špína, hlad, nemoci, únava. To jsou slova, která vytanou na mysli třiaosmdesátiletého Bedřicha Jonáše ze Staré Hutě u Dobříše pokaždé, když si vzpomene na Jáchymov. V letech 1951 až 1952 totiž zde - v nechvalně proslulých komunistických lágrech - strávil 14 měsíců svého tehdy mladého života.
Postupně prošel lágry se vzletnými jmény Bratrství, Svornost, Rovnost, Nikolaj a Barbora. Na stejná místa se vrací i dnes, patří totiž k pravidelným návštěvníkům akce Konfederace politických vězňů Jáchymovské peklo.
V květnu roku 1951 se Bedřich Jonáš společně s přáteli Karlem Mackem a Láďou Tomanem pokusili ilegálně opustit republiku. Na cestu za svobodou si vybrali prostor Libá - Dubina na Ašsku.
Hlídce Pohraniční stráže neunikli
„Vše jsme měli dobře připravené. Jenomže zdržení na cestě zapříčinilo, že jsme k čáře přišli až po rozednění. A i když jsme se snažili hranici překročit v místě krytém stromy, hlídce Pohraniční stráže jsme neunikli,“ vzpomíná Bedřich Jonáš na okamžiky, kdy se nad jeho hlavou ze skalního ostrohu ozvalo „Stůj! Ruce vzhůru!“.
Po zadržení je čekal kolotoč výslechů. Nejdřív je měli „v prádle“ pohraničníci, pak je předali agentům komunistické StB. Z cel se v té době dostali jen za hezkého počasí. A jen proto, aby venku pracovali.
Soud vynesl tvrdý verdikt
V půli července je všechny předvedli před soud. Verdikt zněl jasně: Jonáš 14 měsíců nepodmíněně, Macko 16 měsíců nepodmíněně a Toman, coby nejstarší, si vyslechl trest nejpřísnější. Rok a půl.
Bedřich Jonáš společně s Karlem Mackem skončili v Jáchymově. „Nejdřív nás převezli do tábora Bratrství. Tam nám sdělili, že budeme fárat do dolů. Seznámili nás s prací horníka, vybavili nás muklovskými hadry a po třech dnech jsme putovali na Svornost,“ říká mukl, tedy muž určený k likvidaci.
Ani na Svornosti se ovšem Bedřich Jonáš pod zem nedostal. Zdržel se zde jenom tři dny. Další štace: Rovnost.
„Z Rovnosti nás vozili na důl Nikolaj, kde jsme pracovali na povrchu. Po měsíci nás opět stěhovali, tentokrát na Barboru,“ pokračuje v líčení vězeňského života pamětník.
Vězni měli hlad, a tak kradli chleba
Na Barboře se poprvé dostal pod zem. Pro devatenáctiletého kluka, který v té době vážil 48 kilo, byla práce na šachtě utrpením. Proto se také stal takzvaným neplničem. Nedokázal splnit stanovenou normu, proto také dostával menší porce jídla.
Vězni hlad řešili po svém. Jak mohli, jídlo kradli. „Když jsme například fasovali proviant, čekali jsme, až se dozorce otočí a šup, bochník chleba letěl do trávy. A my pak hodovali,“ s hořkým úsměvem líčí jednu ze strastí života v lágru Jonáš.
Když někdo neplnil, musel po práci ještě na brigádu. A i tam se občas dalo něco k snědku sehnat. Když Bedřich Jonáš s kolegou uklízel místní služebnu SNB, objevil pod postelí batoh plný margarínu.
„Provianťák asi přilepšoval své rodině. A my jsme si každý strčili za košili dvě kostky náhražkového másla. Jen jsme se modlili, aby nás nešacovali,“ říká Jonáš. Tresty i za mnohem menší prohřešky byly totiž velmi nepříjemné.
Dvě stě dřepů a pak korekce
Bedřich Jonáš za celou dobu svého trestu dostal dva. Poprvé za to, že navštívil na sousedním baráku kamaráda z Dobříše, což se nesmělo.
„Na stanici jsem pak musel dělat sto dřepů. Pěkně s předpaženýma rukama a nahlas počítat. Když jsem skončil, normálně jsem se postavil, a čekal. Bachař prý, jestli vím, co se dělá. Netušil jsem. A tak jsem dřepoval znovu. Když jsem dokončil druhou stovku dřepů, uvědomil jsem si, že musím nahlásit splnění rozkazu. Teprve pak byl bachař spokojený,“ vzpomíná někdejší mukl.
Druhý trest přišel, aniž by věděl za co. Neví to dodnes. Ale na týden strávený v korekci, což byl betonový bunkr postavený proti oknu velitele tábora, jen tak nezapomene.
„Asi za to mohla moje prostořekost. Někdo mě asi udal, že jsem měl řeči. Když se mě například někdo zeptal: „Pálil jsi?“ (myšlen odstřel v dole, pozn. autor) odpověděl jsem: „Jo, dvakrát. Jednou na díle a podruhé Rudé právo!“
Zapomenout? Odpustit? Nelze!
Na svobodu se Bedřich Jonáš dostal 21. července 1952. Vzhledem k tomu, že odmítl spolupráci s StB, dostal na výběr buď doly, nebo hutě. Jelikož byl z Příbramska, vybral si šachtu.
Jáchymovské pekloAkci pořádá Konfederace politických vězňů jako připomínku osudu někdejších muklů v komunistických uranových dolech v okolí Jáchymova. Letos se uskutečnil 26. ročník této vzpomínkové akce. Komunistické lágry, v nichž pracovali političtí vězni, připomínají obelisky před kostelem sv. Jáchyma. Na každém z nich je jméno jednoho z lágrů. V minulosti navštívili Jáchymovské peklo všichni významní čeští politici včetně prezidentů Václava Havla a Václava Klause. Současný prezident Miloš Zeman při jedné z návštěv Karlovarského kraje vyjádřil myšlenku, že by se těžba uranu v Jáchymově mohla obnovit. |
Teprve po několika letech mohl začít pracovat v oboru, ve kterém se vyučil. Tedy jako chemik. Říká se, že čas zahojí všechny rány. Pro lidi, kteří zažili hrůzy komunistických lágrů, ovšem toto pořekadlo neplatí.
„Nikdy nedokážu zapomenout a nikdy jim to neodpustím,“ řekl na adresu představitelů tehdejšího režimu Bedřich Jonáš.
A ve stejném duchu mluvili i oficiální hosté 26. Jáchymovského pekla. To navštívila například ministryně pro místní rozvoj Karla Šlechtová či tradičně místopředseda Senátu PČR Přemysl Sobotka.
„Zasloužíte si, aby nikdo z vás nebyl zapomenut. Musíme učit další generace o vašich osudech v komunistických lágrech,“ vzkázala bývalým muklům Karla Šlechtová, jejíž rodina rovněž komunistickou persekuci zažila.
