V podobě, jaká je platná dodnes, ji stanovila „Chebská smlouva“ uzavřená mezi Českým královstvím a Saským kurfiřtstvím 25. dubna 1459 v Chebu, která navázala na smlouvu uzavřenou 15. listopadu 1372 na saském hradě Sonnenstein mezi míšeňskými markrabaty a císařem a českým králem Karlem IV.
Úsek česko-saské hranice připadající na Karlovarský kraj začíná nedaleko Hranic u Aše na Trojmezí v místě, kde se stýkají hranice Bavorska, Saska a Česka, a končí nedaleko Božího Daru pod Klínovcem, kde „štafetu“ přebírá Ústecký kraj. Vzduchem je to nějakých 60 kilometrů, hranice se ale různě klikatí a měří více než 80 kilometrů, vroubených téměř třemi tisícovkami hraničních kamenů (pro milovníky přesných čísel je jich na tomto úseku 2909).
Naprostá většina z nich jsou prosté bílé kamenné kvádry o půdorysu 30 x 30 centimetrů a výšce jednoho metru, na temeni mají vyrytý křížek označující bod na státní hranici a na bocích symbol příslušného státu, tedy C jako Česká republika a DS jako Deutschland-Sachsen. Najdou se tady ale i čtyři kameny daleko starší, které se od těch současných liší rozměry i pěkně v barvě vyvedenými znaky a symboly.
Naštěstí už od pádu železné opony v roce 1990 neplatí legendární výrok Gustáva Husáka, který ve svém „inauguračním“ projevu prohlásil, že: „Hranice nie sú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal,“ a tak se můžeme za těmi skvosty směle vypravit, aniž bychom riskovali větší újmu než nějaký ten puchýř na patě.
Nejstarší z té čtveřice kamenů, a s letopočtem 1544 vůbec nejstarší hraniční kámen u nás, stojí asi sedm kilometrů západně od Kraslic nedaleko hraničního vrchu Kuželka (749 m n.m.) v bezprostřední blízkosti dnes platného hraničního kamene č. 7 (hraniční úsek XX českosaské hranice). Značená turistická cesta k němu z české strany nevede, nejsnadněji se k němu dá dojít od osady Kostelní přes skalní útvar Vysoký kámen na státní hranici a po ní necelé dva kilometry na sever.
Kámen označuje hranici, jak byla vytyčena smlouvou z 10. července 1543, která ukončila vleklé spory mezi majiteli panství Luby, hrabaty Šliky a saskou vrchností. Na české straně je štít se zlatým českým lvem, na saské pak zkřížené saské kurfiřtské meče na zelenomodrém štítě.
Zatímco hranice se od onoho roku 1543 nezměnila, kámen se na přelomu 16. a 17. století dvakrát stěhoval. Poprvé do zahrady jistého občana ze saského Markneukirchen, který se jmenoval Julius, a podruhé zpátky na původní místo, kam ho musel, zřejmě po zákroku vrchnosti, pan Julius vrátit. Díky té zlodějině se ovšem stal nesmrtelným, kámen je dodnes na mapách uváděný jako Juliův, tedy Juliusstein.
O téměř 130 let mladší hraniční kámen s letopočtem 1672 stojí nedaleko vrcholku Rudné (852 m n.m.) asi kilometr severovýchodně od železniční zastávky v Potůčkách. Najít ho není žádný problém, na vrchol Rudné a pak až ke kameni vede z Potůček červeně značená turistická cesta.
Krásný barokní hraniční kámen má na obou stranách vytesané reliéfy v 17. století platných zemských znaků českého království a saského kurfiřtství a je dodnes funkční jako hraniční znak č. 21 úseku XVII česko-saské hranice.
Se jménem konkrétního panovníka z dynastie Wettinů, která v Sasku vládla od středověku až do roku 1918, je spojený hraniční kámen č. 8 hraničního úseku XVII. Pečlivě udržovaný kámen má na obou stranách barevně zvýrazněné pozitivní reliéfy královské koruny, na saské straně pak navíc letopočet 1729 a ornamentální monogram AR (Augustus Rex), kterým se podepisoval saský kurfiřt a polský král August II., jenž na saský trůn usedl v roce 1694 a kraloval až do své smrti v roce 1733.
Pyšnil se přídomkem „Silný“, který si vysloužil svou neobyčejnou tělesnou zdatností, kterou dokázal mimo jiné i tím, že holýma rukama přelomil koňskou podkovu. Další vlastnost, ve které vynikal, byl sexuální apetit; jako nenasytný proutník dokázal prý během svého života zplodit víc jak tři sta nemanželských dětí, některé zdroje jich uvádějí až 382!
Jinak ovšem jako panovník moc úspěšný nebyl, Polsko během své vlády zcela zruinoval a Sasko se s jeho dluhy vypořádávalo ještě mnoho let po jeho smrti, na druhou stranu se ale právě díky jemu metropole saského kurfiřtství Drážďany během pár let proměnila v jedno z nejkrásnějších měst světa.
„Augustův“ kámen č. 8. se nachází v blízkosti Hraničního vrchu (936 m n.m.), a dojít k němu se dá pouze po stezce vedoucí přímo po státní hranici. Jako východisko se nabízí buď osada Tellerhäuser v Sasku, odkud je to asi půl kilometru na hranici a pak další skoro tři kilometry ke kameni, nebo od hraničního přechodu Český Mlýn/Rittersgrün, odkud je to sice o kilometr blíže, ale zato s převýšením více než tři sta metrů.
Nejznámější kámen stojí u Božího Daru
Nejkrásnější a zřejmě nejznámější hraniční kámen na Karlovarsku stojí v blízkosti hraničního znaku č. 14 (hraniční úsek XVI) asi půl druhého kilometru východně od Božího Daru. Trojboký kámen byl vztyčený v roce 1729 na místě, kde se stýkaly hranice panství pánů z Tettau (Schwarzenberg), ze Schönburgu (Hartenstein) a Šliků (Ostrov a Jáchymov).
Na české (severovýchodní) straně kamene je znak panství Hauenstein (Horní hrad), letopočet 1729 a nápis Hauenstein, přes který byla v roce 1842 vytesána písmena KB (Königreich Böhmen – Království české) a pořadové číslo 376. Stejné číslo s iniciálami KS (Königreich Sachsen – Království saské) je i na saské (severozápadní) straně, kterou v horní části zdobí sasko-polský znak s písmeny FARPES (která čteme jako Fridericus Augustus Rex Poloniae Elector Saxoniae). Jižní stranu kamene zdobí znak Rakouska (s císařskou korunou a dvouhlavým orlem), nápis Joachimsthal (Jáchymov) a letopočet 1729.
Trojboký hraniční kámen u Božího Daru je ze všech čtyř historických mezníků na karlovarském úseku česko-saské hranice nejsnáze dostupný. Od nejvýchodnějšího „větrníku“ na Neklidu je jen pár desítek metrů daleko a vede k němu obvykle dobře vyšlapaná pěšina.
