Vytoužený chlapec manželů Russových při křtu dostal jméno Willibald, zkráceně Willi. Jeho nesporné výtvarné nadání ho po absolvování krásenské obecné školy přivedlo ke studiu nejprve na Odborné keramické škole v Teplicích a po jejím absolvování i na Uměleckoprůmyslové škole ve Vídni, kterou úspěšně absolvoval v roce 1910.
Celé následující desetiletí strávil jako keramik a sochař ve svobodném povolání v hlavním městě rakousko-uherské monarchie, ale v roce 1920 se vrátil do Krásna, kde si zřídil keramickou dílnu a sochařský ateliér. Stal se vyhledávaným umělcem, který vytvořil celou řadu pomníků a soch, z nichž však mnohé potkal velice smutný osud.
Monumentální pomníky nepřežily změny
Ze tří monumentálních pomníků padlým v 1. světové válce se celý dochoval jen jediný, monumentální památník s ukřižovaným Ježíšem v životní velikosti na trase před kostelem sv. Petra a Pavla ve Žluticích. Z pomníku ve Stříbře se dochovalo jen (dnes v místním muzeu uložené) bezhlavé torzo a originálně pojatý pomník v Čisté (Stadt Lauterbach) byl po druhé světové válce zničený i s celým městem, na kterém si Československá lidová armáda vyzkoušela filmařsky zdokumentovaný „Boj o osadu“.
Ze dvou pomníků Johanna Wolfganga Goetha přežila jen pískovcová socha stojícího „knížete básníků“ v Lokti, kdežto do bronzu odlitý sedící Goethe v Mariánských Lázních byl v roce 1941 obětovaný pro potřeby německého zbrojního průmyslu.
Chebská kamna poničili vandalové
Namále mělo i poslední velké dílo Williho Russe, mohutná, tři metry dlouhá a tři metry široká kachlová kamna určená pro Národopisné muzeum v Chebu, na nichž na celkem šestnácti reliéfech zobrazil lidové zvyky, svátky a slavnosti z oblasti tehdejšího Chebska (Egerlandu). Kamna, na kterých sochař pracoval v letech 1941 až 1944, byla po druhé světové válce v roce 1952 instalovaná v muzejní expozici na hradě Lokti.
Kamna se tady bohužel stala obětí vandalů z řad návštěvníků, kteří během následujícího dvacetiletí odlámali hlavičky téměř dvou třetin z celkem 336 figurek na reliéfech, a následně byla kamna kvůli své „ideologické závadnosti“ rozebraná a určená k vyřazení.
K rehabilitaci díla došlo až po pádu komunistického režimu, od listopadu 2022 jsou plně zrestaurovaná Chebská kamna ozdobou stálé expozice Muzea Cheb.
Krásenská rozhledna patří k nejhezčím
Nesmazatelnou stopu zanechal Willi Russ ve svém rodném městě, kde žil a tvořil šestadvacet let od svého návratu z Vídně v roce 1920 až do března roku 1946, kdy byl s celou rodinou „odsunutý“ do Německa. Krásno se v té době jmenovalo Schönfeld, bylo více než dvakrát tak veliké, než je dnes. Ještě v roce 1950 zde stálo více než čtyři sta domů, v roce 2011 jich napočítali jen 193, a počet obyvatel se od roku 1921, kdy jich tu žilo více než 2300, snížil na současných necelých 700.
Nejznámějším Russovým dílem je bezesporu rozhledna na Krásenském vrchu, kterou podle jeho návrhu vybudovali v době velké hospodářské krize v letech 1933 až 1935 jako „hladovou stavbu“ místní nezaměstnaní.
Vítězství v anketě iDNES.cz
Pětadvacet metrů vysoká věž vystavěná z kamenů posbíraných na pastvinách v okolí kopce má podobu dutého válce obtočeného spirálovým schodištěm o 120 stupních a připomíná tak známou Babylonskou věž. Jejím předobrazem byl údajně spirálovitý minaret u Velké mešity v iráckém městě Samarra.
Celonárodní popularitu zajistil Krásenské rozhledně televizní seriál „Rozhlédni se, člověče“, kde se objevila v úvodních titulcích všech 15 dílů, a v srpnu 2011 zvítězila v anketě iDNES.cz o nejhezčí rozhlednu České republiky. Od roku 1996, kdy byla pečlivě opravená, patří k nejnavštěvovanějším místům Slavkovského lesa. Otázkou ovšem je, kolik z mnoha tisícovek návštěvníků si tuhle věž dokáže spojit se jménem neprávem zapomínaného umělce.
Památky na Williho Russe v Krásně
Další místo spojované s Willim Russem leží nad silnicí z Krásna do Bečova necelý kilometr od krásenského hřbitova na jižním svahu Bečovského vrchu. Tady, na místě zvaném Kreuzberg, v roce 1930 vytvořil Russ na objednávku krásenského obchodníka s textilem Františka (Franze) Rupperta čtyři umělé kamenné jeskyně se sochami svatých a čtyři metry vysoký kříž s ukřižovaným Kristem.
Toto místo „pro modlitbu, rozjímání a uctívání Boha“ si dodnes zachovalo hodně ze svého kouzla, přestože původní grotty byly i se sochami zničeny a zrestaurovat se podařilo jen jednu, a také kříž z betonu neodolal povětrnostním podmínkám a v roce 2012 byl nahrazený replikou.
Největším problémem dnes je, vůbec se na Kreuzberg dostat. Nevede tam totiž žádná cesta a kdysi holý strmý svah je zarostlý neuspořádaným lesem, ve kterém pohyb komplikují i hluboké jizvy po nedávné těžbě dřeva.
Russův odkaz zaslouží více informací
Ještě hůř přístupný je druhý Russův krásenský kříž, který byl vztyčený v roce 1934 na svahu nad dnešní Mírovou ulicí na místě zvaném tehdy Kühbühl. Pozemek dnes slouží jako pastvina, a kdo nechce riskovat střetnutí s pasoucími se koňmi či kravami, musí se spokojit pohledem zdálky ze silnice.
Zblízka a do sytosti pak může každý obdivovat plastiky Williho Russe na krásenském hřbitově. Z pomníků, které zde sochař vytvořil, stojí za vidění přinejmenším krásný náhrobek Familie Schlee při jižní zdi a drobný pomníček Caecilie Russ vpravo od hlavního vchodu. Těch náhrobků je však na hřbitově více a je s podivem, že dosud nikoho nenapadlo, využít potenciál tohoto místa a osadit zde nějaký panel s informací o životě a díle krásenského sochaře Williho Russe.
