Nechci jen koukat do počítače. Děti nakreslily svůj rok s distanční výukou

  • 4
Já po roce distanční výuky. Obrázky s tímto tématem dnes nosí školáci i studenti do karlovarského parku před Alžbětinými lázněmi ve Smetanových sadech. Happening má za cíl upozornit na situaci rodin a dětí po roce distanční výuky.

Po roce distanční výuky došla některým rodičům a učitelům trpělivost. Rozhodli se udělat něco pro to, aby bylo slyšet ty, o které jde nejvíc – samotné děti. Skupina rodičů, průvodců a koordinátorů lesních mateřských školek a klubů po celé republice se rozhodla zorganizovat happening, kterého se mohou zúčastnit všechny děti, které trápí zavřené školky a školky. 

„Připojit se mohou tak, že doma namalují obrázek na téma Já po roce distanční výuky. Tvořit mohou děti ze školek a škol, studenti i rodiče,“ vysvětluje jedna z organizátorek happeningu Martina Šilhánová z Lesní školky Svatošky.

Od deváté hodiny ranní pak děti své výtvory nosí do parku a věší na provázky instalované mezi stromy. Pod jejich rukama tak vzniká živý obraz toho, jak se jejich autoři momentálně cítí. „Už bezmála rok jsou vlastně úplně bezbranné. Neustále o nich někdo rozhoduje, ale děti samotné nemohou nikomu nahlas říct, co právě prožívají. Teď na to dostávají prostor,“ dodává Martina Šilhánová.

Obrázky rozvěšené na provázcích budou v parku k vidění po celý den. Stejný happening se dnes koná například v Opavě a také v dalších městech. „Chceme mimo jiné upozornit i na to, aby se zásadní společenská rozhodnutí konečně začala dělat na základě dat, analýz rizik, analýz nákladů a jejich přínosů. Prostě důkladně a profesionálně,“ dodává organizátorka.

Otevřený dopis rodičů k zásadnímu omezení práv dětí na vzdělání budou organizátoři happeningu zároveň posílat ředitelům všech škol a školských zařízení v republice. „Doufám, že se k nám připojí a podobné akce zorganizují i ve svých městech. A já doufám, že opakovaně,“ dodává Martina Šilhánová.

Sama má doma tři děti. Prostřední Marie chodí do druhé třídy a její obrázky už v sadu visí. „Učení mi jde, ale moc mě to nebaví. Ve škole i zpíváme a vidím paní učitelku před sebou naživo. Teď to nejde a já nechci jen koukat do počítače. Je mi z toho často smutno. Cítím se jako ve vězení,“ svěřuje se devítiletá Maruška. 

Její matka k tomu dodává: „Děti z prvních a druhých tříd jsou ještě relativně v pohodě, doma jsou aktuálně teprve tři týdny. Nejstarší dcera ale chodí do šesté třídy a doma už je bezmála rok. Vidím na ní postupnou ztrátu motivace, trápí ji i samota. Děti chtějí a potřebují svůj život sdílet s ostatními vrstevníky, jejich sociální vztahy teď velmi trpí,“ vysvětluje Martina Šilhánová a dodává: „Kdyby tohle mělo, byť s přestávkami, trvat ještě několik let, přijdeme o celou jednu generaci. Vždyť ty děti nebudou jednou ani schopné najít si partnera!“