„K focení jsem se dostala tak nějak přirozeně díky svému tátovi, který fotografoval a fotky si v té době sám vyvolával v panelákové koupelně - asi jako většina tehdejších amatérských autorů. Mělo to něco do sebe, což potvrdí určitě každý, kdo se jako dítě ocitl v této improvizované fotokomoře,“ vypráví Landa.
Bavilo ji sledovat celý ten proces a také napětí a radost, když člověk viděl v zimě fotky z léta a naopak. „Měla jsem a pořád mám ráda přehrabávání se v rodinných fotografiích, které máme chaoticky uložené v krabicích od bot, a člověk netuší, v jakém období života zrovna zaloví. Těším se, že až bude více času, tak snímky nějak srovnám, roztřídím... Ale možná se k tomu nikdy nedostanu a bude to dobře, protože řád by zničil to kouzlo prohlížení,“ říká Veronika Landa.
Postupem času si Veronika vyvinula svůj vlastní osobitý fotografický styl a pohled, kterým dokumentuje dění kolem sebe. Zlom v její tvorbě nastal v roce 2002.
„Asi největší revoluce v mém focení byla koupě prvního digitálního fotoaparátu a zároveň připojení se k internetu. Najednou bylo vše rychlejší a jednodušší. Přesun snímků z fotoaparátu i výběr. Začala jsem obesílat různé soutěže v časopisech a kupodivu jsem i v některých z nich byla úspěšná,“ vzpomíná autorka.
Kromě otce ovlivnili její pohled na svět i další čeští fotografové. „Už jako dítě mě hodně oslovovaly a oslovují fotografie Františka Dostála. V jednom rozhovoru s ním jsem se dočetla, že on sám o sobě říká, že není fotograf, ale pouhý fotografující. Pod to bych se podepsala, cítím to stejně. Jen dokumentuji to, co vidím, co mi přijde zajímavé. Jedná se o běžné situace, momenty v rodině nebo na ulici. Také mám ráda časosběrný dokument. Mám třeba nafocené Horní Nádraží v Karlových Varech, to jak staré litinové pomalu zanikalo a ustupovalo tomu novému,“ prozrazuje Veronika Landa, která na svých autorských fotografiích zachycuje zvláštní a někdy až kouzelné momenty.
Přesto, že už má za sebou pět výstav, stále si udržuje autorskou skromnost. „Asi nejsem jediná, kdo tvrdí, že na fotografování je krásné to, že se člověk seznámí se zajímavými lidmi, pozná místa, kam by se třeba nikdy jinak nezatoulal a hlavně je to záliba, která podrží člověka v období, kdy mu není právě hej,“ svěřuje se Veronika Landa.
Svou první výstavu uskutečnila na počest svého zesnulého otce v Městské knihovně Loket v roce 2016. „Každá výstava je pro mě velkou výzvou, pokorou a také radostí, když vidím, jak lidé nad mými fotografiemi diskutují, uvažují a domýšlejí. Těší mě, když některá má fotografie zaujme jiného autora natolik, že ji použije na svůj plakát,“ dodává Veronika Landa.
V současností jsou fotografie Veroniky Landy k vidění na pobočce Karlovarské krajské knihovny Lidická, a to až do 30. března.
