„Ve sněhu je možné číst jako v otevřené knize. Pokud se člověk umí dívat, najde ve stopách příběhy živočichů, kteří zde žijí,“ říká amatérský fotograf, pro kterého jsou snímky přírody a především volně žijících zvířat celoživotní vášní.
„Stopy jsou úžasný pomocník fotografů, milovníků přírody, ale i myslivců či hajných, protože odhalí spoustu tajemství, která by jinak zůstala našim očím skryta,“ vypráví.
Podle stop pozná, jaká zvířata zde žijí i v jaké jsou kondici. „Když například vidím stopy divočáka, který za sebou ve sněhu vláčí i břicho, je jasné, že tudy šel pěkný kus černé zvěře. Když jsem chodil fotit lišky a čekal, až vyleze z úkrytu, tak mi právě stopy prozradily, že v noře už ryšavá krasavice dávno nebydlí. Místo ní se tam usídlil jezevec. Stopy srnce, který místy polehává, zase znamenají, že tento kus asi není v dobré kondici,“ vypočítává Pavel Černý.
Pozornost věnuje i hromádkám kůry nebo mechu, které na zemi najde. Ty totiž bývají znamením, že na stromech nad nimi hledají potravu opeření obyvatelé lesa, konkrétně šoupálek nebo brhlík. Hromádky šupin ze šišek pak ukazují na veverku.
„Zkušený myslivec dokáže podle stop spočítat, kolik zvěře má v revíru, jaké to jsou druhy a zjistí z nich často i jejich zdravotní stav,“ říká Černý, který v lese rád pozoruje právě veverky. Ty ve svých spížích v korunách stromů často skladují usušené plodnice hub.
V lese je taky možné najít místo, kde zvířata pod příkrovem sněhu hledala potravu nebo kam chodí pít. „Polední zimní sluníčko často vyláká srnky ven z lesa. Rády se ohřejí, když na polích hledají pastvu. Prase divoké, takový ten černý rytíř lesa, ten se zas přes den poflakuje nejčastěji v tmavém houští a rýt kořínky vyráží večer. Prase je velmi společenské a žije v tlupách. Nejkrásnější zimní zážitky ale mám, když se mi podaří vidět a vyfotit lišku, jak myškuje, tedy loví myši pod sněhem,“ konstatuje.
Podle jeho slov liška při lovu nejprve vysoko vyskočí a pak se čumákem zaryje hluboko do sněhu. Jenže než začne skutečně myškovat, musí si rezavý lovec nejprve důkladně obhlédnout revír.
„Zasněženou louku neustále křižuje. Chodí doprava a doleva. Říká se, že čaruje. Hodiny hledá vhodné místo. Je zajímavé, že nejlépe myš najde, když jde z jihu na sever. Jakmile ji objeví, vyskočí do výšky a čumákem prorazí sněhový příkrov, pod kterým jsou ukryté myší cestičky,“ popisuje Černý.
Ten zvířecí stopy využívá i jako časový údaj. „Když někde vidím čerstvou stopu zvířete, které chci fotit, jdu druhý den o půl hodiny dřív. A často se stává, že se tam skutečně potkáme. V tomhle je na zvířata docela spolehnutí,“ směje se.
Nesmí však přijít obleva. Jakmile sníh povolí, mohou rozbředlé stopy člověka lehce zmást. „I s tím je nutné při lovech s kamerou v lese počítat,“ dodává Černý.
