Před měsícem se sešla se svými dvěma sousedkami u odpolední kávy. Dělávaly to tak každý pátek už dlouhá léta. Netušila ale, že tentokrát to bylo naposledy. „V sobotu mi jedna z nich volá, že se necítí nejlíp, že ji bolí nohy a má teplotu. Uklidňovala jsem ji, že to bude jen viróza,“ vzpomíná Míla Mikulcová z Ostrova.
V neděli, jak se později dozvěděla, si sousedka přivolala záchranku a skončila v nemocnici. V noci z neděle na pondělí zemřela. K onemocnění covid-19 se přidal zápal plic a všechno šlo až děsivě rychle.
„Byl to šok. A já si najednou uvědomila, že mi taky není dobře, a to už druhý den,“ vypráví Míla Mikulcová, která se v jednaosmdesáti letech léčí s cukrovkou a nemocným srdcem.
Během pár hodin se přidaly bolesti kloubů a zvracení. Do toho dorazili lidé z hygieny a Mílu i její druhou sousedku otestovali. Obě se o čtyřiadvacet hodin později dozvěděly, že jsou pozitivní.
Sedm dní jako v mlze
Paní Míla neměla potíže s dýcháním, a tak ji nechali léčit se doma. „Když se zhorší dýchání, tam není na co čekat, to se musí sanitka volat hned, ale to mě bohudík nepotkalo. I když prvních sedm dní bylo opravdu špatných, ani zvednout ruce mi nešlo,“ popisuje.
Když zvonil telefon, nedokázala se ani přinutit podat si ho. Zatěžko jí bylo se i napít, natož něco zakousnout.
„Bála jsem se, aby se mi nezhoršila ta má cukrovka, takže jsem se musela nakonec přinutit. Moc to nešlo. Bolela mě hlava, oči a pořád jsem jen spala. Když jsem se pak na pár minut probrala a neměla ani sílu jít si pro sklenici vody, běželo mi hlavou: Tak tohle je konec?“ vybavuje si nejhorší chvilky.
Tělo je chytré a řekne si
Dcera, která žije v Kanadě, volala přes oceán dvakrát denně, leckdy marně. Ozývala se i bývalá snacha, se kterou má paní Míla po smrti syna dobré vztahy dodnes. „Tu jsem po týdnu, když už jsem měla sílu komunikovat, poprosila, aby mi donesla maso. Dostala jsem totiž hroznou chuť na hovězí vývar,“ vzpomíná na první den, kdy měla pocit, že je z nejhoršího venku. „Tělo si umí říct, co potřebuje. Ten vývar mi fakt pomohl. A vlastně i to, že jsem měla poprvé po osmi dnech odvahu stoupnout si k plotně,“ usmívá se Míla Mikulcová.
V době, kdy už nešlo o holé přežití a zároveň přibývalo dní v úplné samotě, přišla další krize, tentokrát psychická. „Hodně mě sebral odchod té mé sousedky, vždyť jsme se znaly pětapadesát let,“ vysvětluje paní Míla s tím, že se tehdy rozhodla soustředit na myšlenku, že zítra bude líp a pozítří už dobře.
„Hlavně se neptejte, proč ošklivé věci potkávají zrovna vás. To nedělá dobrotu nikdy. Jedinkrát jsem osudu vzdorovala, to když mi zemřel syn, jinak se snažím být celý život optimistka a brát věci tak, jak přijdou. To mi pomohlo i teď,“ dodává Míla Mikulcová.
