Je krátce po druhé odpoledne a parkoviště u místní radnice ve Svatavě u Chodova je plné. Přestože je polovina týdne a třetí den zákazu cestování mezi okresy, tady je živo. Lidé z blízkého okolí vybaveni speciálními pytli, papírovými krabicemi nebo přepravkami netrpělivě vyhlížejí dodávku se slepicemi, všichni s poctivě nasazeným respirátorem nebo rouškou.
Dodávka vyjela už po šesté ráno z Vysočiny a patří firmě, která se specializuje na prodej chovné drůbeže. Do Karlovarského kraje zajíždí pravidelně několikrát ročně a navzdory uzávěrám na silnicích i tentokrát dorazila podle harmonogramu a na čas.
Něco je ale přesto jinak. V rámci prvního letošního závozu přivezla na Sokolovsko stovky slepic, tedy podstatně víc než v jiných letech. „Zájem lidí se zvýšil o desítky procent, objednávali si u nás kuřice i úplně noví zájemci,“ potvrdila za firmu Gallus Extra z Hubenova na Jihlavsku Eva Baráková.
Mezi prvními si do fronty stoupl Ivo Hrbek ze Sokolova vybavený přepravkou na morčata. „Manželka mě poslala pro dvě slepičky, už jsme jim na zahradě pořídili i kurník. Chovali jsme dvě husy, ale vzala nám je liška, tak se žena rozhodla, že chce zkusit ekochov slepic, a já tomu rozumím. Mě taky mrzí, když se musí vyhazovat zbytky z kuchyně. Tak to dáme slepicím. Jsou to nenáročná a navíc docela pěkná zvířata,“ usmívá se Ivo Hrbek a dodává: „Sousedi už slepice mají taky. Když se ráno probouzíte a nemusíte běžet do práce, posloucháte to kdákání a kvokání a je to vlastně moc hezké.“
Pro pět slepic dorazila ze Sokolova do Svatavy také Iva Fišerová. „Ve Starém Sedle máme už léta velkou zahradu, kde chováme králíky, slepice jsou ale slepice. Za mě jsou to nejlepší zvířata ze všech, protože jsou vlastně úplně bezúdržbová a navíc snášejí vajíčka,“ usmívá se chovatelka, jejíž manžel má na zahradě pro radost i výstavní holuby. „Co se narodila vnoučata, pořídili jsme také andulky. Mají vlastní voliéru, už se samy množí a momentálně jich máme asi šestnáct,“ dodává Iva Fišerová.
Pro novou várku slepic dorazil i Rudolf Tyml z Jalového Dvora. Slepice chová už dvacet let a nedá na ně dopustit. „Máme velkou zahradu, tak jsem si objednal hned pět dalších nosnic. Domácí vajíčka jsou domácí vajíčka,“ pochvaluje si. Každá z nich ho přišla na 200 korun a ročně by měla snést kolem tří set vajec.
Když pro radost, tak ze zájmového chovu
Rostoucí zájem o drůbež potvrzuje i předseda Ústředního výkonného výboru Českého svazu chovatelů Ondřej Matouš: „Spousta lidí chce teď na zahradu dvě nebo tři slepice a kohouta navrch, spíš ale jen pro krásu, nežli pro užitek. Takovým doporučuji objednat si je ze zájmového chovu.“
Na rozdíl od velkochovů, které nabízejí zpravidla jen hybridní druhy, se podle Ondřeje Matouše specializují zájmové chovy na drůbež čistokrevnou. A to má své výhody. „Čistokrevné kuřice nesou méně, ale na zahrádce budou majiteli dělat radost tři až čtyři roky, tedy podstatně déle nežli je tomu u slepic z velkochovu,“ vysvětlil.
Zatímco poptávka po drůbeži roste, s králíky je to horší. Chov králíků v poslední době stagnuje, a když už chtějí lidé králíka, tak hlavně kvůli dětem. Těm pak nejčastěji pořizují zakrslé strakáče, stále častěji ale také čistokrevné potkany s rodokmeny nebo třeba morčata. „Kdo si právě postavil dům a zatravňuje si zahradu kolem něj, tomu pak doporučuji páreček indických běžců. Trávník nezvalchují a je s nimi legrace,“ dodává Ondřej Matouš.
Nejlepší parťáci na zahradu
S přemnožením slimáků v Čechách i na Moravě stoupl v posledních letech o indické běžce (plemeno kachny domácí) zájem doslova raketově. Lukáš Mika byl jedním z chovatelů, který běžce množil a prodával dál. Dnes už to nedělá. „Zájemců je stále dost, ale nabídka zejména z hobby chovů už převyšuje poptávku a běžci často nakonec skončí v nedobrých podmínkách, nebo dokonce na pekáči. Proto také radím nemnožit je bezhlavě a už vůbec ne v umělé líhni,“ upozorňuje chovatel.
Dva indické běžce si loni na jaře na zahradu pořídila i Hana Strejčková z Karlovarska. „Kdo chce, aby byli spokojení, musí si pořídit páreček nebo dva samce či samičky. Samotným je jim totiž smutno,“ vysvětluje.
Její dva kačeři dostali oba ihned jména. „Štefana a Evžena měli lidé za atrapy. Když šli kolem na procházku, tak jsme občas slyšeli: Jé, oni jsou fakt živí! To když se kluci pohnuli a utíkali za slimákem. Na běžce se opravdu hezky kouká, navíc přijdete domů z práce a oni vás pokaždé přivítají.“
Poslední rok přibývá i chovatelů, kteří si pořizují pižmovky domácí, lidově husokachny. Patří sice do řádu vrubozobých a čeledi kachnovitých, ale kachny to nejsou a na rozdíl od nich jsou i daleko praktičtější pro chov. Třeba i proto, že nejsou vůbec hlučné. Mezi jejich nejhlasitější hlasový projev patří tiché syčení, to když je chovatel bere do ruky nebo je něco vzruší. Také potřeba vody je v porovnání s kachnami podstatně menší, i když jde stále o vodní drůbež.
„Pižmovky jsou navíc otužilé a bez větších problémů se dokážou postarat o svoje potomstvo. Mají totiž zachovaný pud sezení na vejcích,“ upřesňuje jejich chovatel Václav Nedělka. Leckteří chovatelé si nyní pižmovky pořizují kvůli jejich dobrému masu i ke slepicím, protože se velmi dobře snášejí, a dokážou se dokonce podělit o společný kurník. Slepice spí na hřadech, pižmovky na podlaze na slámě.
