Počátky moderní železářské výroby se datují do poloviny 16. století, kdy zde byla v roce 1561 zřízená dřevouhelná huť a tři hamry, ve kterých se zpracovávaly železné rudy z okolí.
V průběhu následujících tří staletí se Šindelová stala největším a nejvýznamnějším střediskem výroby železa v celém kraji. Na místě starých hamrů na zpracování železa byla v polovině 18. století vystavěná první vysoká pec, kterou pak nechali majitelé zdejšího panství Nostitzové několikrát přestavět a zvětšit.
K poslední zásadní přestavbě došlo v polovině 19. století, kdy byla postavena asi 14 metrů vysoká dřevouhelná vysoká pec, která v dobách své největší slávy dokázala za jediný den vytavit dvě a půl tuny surového železa. To se pak přímo v areálu železáren dále zpracovávalo v martinských pecích, válcovnách a dalších provozech.
Zdrojem potřebné energie byla původně voda, kterou do železáren přiváděla důmyslná soustava náhonů a nádrží, z nichž největší je dodnes k rekreačním účelům využívaný obecní rybník Tajch. Pohon všech strojů a zařízení obstarávala tři obrovská mlýnská kola, která později nahradil parní stroj, v době své instalace v Šindelové druhý největší v celém Rakousku-Uhersku.
Vysoká pec, která se v torze dochovala do současnosti, byla v provozu necelé čtvrtstoletí, poslední tavby v ní se uskutečnily v roce 1873. Hlavní příčinou zastavení výroby byly technologické změny ve výrobě železa, zejména hutnění na bázi koksovatelného kamenného uhlí, jehož zdroje v místě nebyly a ani nebylo jak je sem dopravovat, neboť železnice se Šindelové vyhnula. Ostatní provozy, zejména tedy válcovna jemného plechu a pocínovna však pracovaly dál a staly se základem další prosperity železáren.
Památka úředně neexistuje. Přesto se Kraslice pustily do její záchrany |
Díky důmyslu zdejších lidí a blízkosti vydatných ložisek cínu v Šindelové vznikl zcela nový druh výroby pocínovaného nerezavějícího plechu pro potravinářský průmysl a díky císařskému patentu se továrna stala jeho jediným výrobcem v celém mocnářství.
Rozsah výroby tady byl obrovský, například za první světové války se železárny v Šindelové staly monopolním dodavatelem plechu na výrobu konzerv pro celou armádu, a je dobře vědět, že válečný stav císařských vojsk dosahoval půl druhého milionu mužů! A to tady ještě stihli vyrábět plech na pláště nábojů a některé další zbrojní součástky.
Brzy uplyne deset let od chvíle, kdy nadšenci z trosek začali dávat dřevouhelnou vysokou pec v Šindelové opět do pořádku.
V dobách největší konjunktury zaměstnávaly železárny na devět stovek lidí, což je zhruba třikrát více, než jich žije v celé Šindelové dnes. Konjunktura však netrvala věčně. Za velké hospodářské krize ve 30. letech zde byla výroba utlumená, nakrátko se ještě rozeběhla po roce 1939 pro válečné účely, ale hned po válce, 16. června 1945 byla továrna uzavřená definitivně. Strojní zařízení bylo převezeno na Slovensko, v objektech železáren začal hospodařit státní statek a následkem jeho „hospodaření“ byla rychlá devastace celého objektu.
Na počátku 21. století už na místě stála jen ruina vysoké pece zarostlá náletovými dřevinami a bylo jen otázkou času, kdy se i tento pozůstatek kdysi hrdé fabriky rozsype definitivně. Objekt byl sice už v květnu 1958 zapsán do Ústředního seznamu kulturních památek jako „významná technická památka I. kategorie“, pro jeho faktickou záchranu ovšem stát prakticky nehnul brvou.
Postaral se o to až „Spolek za zachování hutě v Šindelové“, který se záchrannými pracemi začal hned po svém založení 27. dubna 2015 a rok nato se z rozhodnutí Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových stal faktickým majitelem celého objektu.
Unikátní vysoká pec v Šindelové se dočká střechy |
Během následujících deseti let se celý několikahektarový areál bývalých železáren proměnil v upravený park, v jehož centru stojí zrekonstruovaná vysoká pec, sloužící jako unikátní vyhlídková věž. Obrovské dílo, jehož iniciátorem a hlavním „motorem“ je ředitel Rotavských strojíren ing. Jiří Hrůza, získalo letos v září prestižní ocenění „Český permon“, které uděluje Sdružení hornických a hutnických spolků České republiky za záchranu technických památek.
Areál bývalých železáren včetně rekonstruované vysoké pece je dnes volně přístupný, návštěvníci se v něm mohou s historií celého objektu i jeho „zmrtvýchvstáním“ po roce 2015 seznámit na několika informačních tabulích. Najdou zde i řadu fotografií dokumentujících stav objektu před započetím záchranných prací, výstup na vyhlídkovou plošinu na vrcholku pece pak je možný pouze s průvodcem.
Z vlastní zkušenosti autora článku lze upřímně doporučit průvodce si zaplatit (doslova za pár korun), protože pan Rudolf Kovařík (ano, ten z televizních relací o počasí) v sobě nezapře nadšence pro věc, u rekonstrukce pece byl prakticky od začátku, o celé věci ví daleko víc, než se můžete dočíst na informačních tabulích a navíc to dokáže vyprávět okouzlujícím způsobem.
