Hřbitov v sousedství velké bílé kupole bioplynové stanice Sokolovské uhelné mezi Vintířovem a Sokolovem je posledním pozůstatkem jedné ze zaniklých obcí, které kvůli těžbě zmizely z mapy.
Oplocenému travnatému plácku, ze kterého sem tam vystupují zbytky kamenných pomníků a obrub starých hrobů, vévodí památník zesnulým bývalé obce Lipnice, jak hlásá česko-německý nápis.
A právě kolem něj se srocují skupinky nadšeně se vítajících postarších lidí. Jedna ze zářijových nedělí tu totiž co dva roky patří zahájení srazu bývalých Lipničáků.
Doléhají sem zvuky z nedalekého lomu, které se mísí do krátkých česko-německých proslovů vintířovského starosty Jiřího Ošeckého a jednoho z organizátorů akce Wilfrieda Lenze i do minuty ticha za zesnulé. Tím se však přítomní nenechávají vyvést z míry.
"Je to poslední místo Lipnice, které zbylo a které se snažíme udržovat," říká starosta Ošecký, když shrnuje peripetie, které po revoluci vedly k obnově tohoto místa a Wilfried Lenz při té příležitosti nezapomene poděkovat za to, že hřbitovu vrátili místní důstojnou podobu.
Tradice setkání rodáků na zdejším hřbitově začala v roce 2005, právě když obec nechala pozemek, který v 90. letech dostala zpět od Sokolovské uhelné, upravit. Do té doby se bývalí obyvatelé Lipnice a také Dolního Rozmyšlu, který k obci patřil, každoročně scházeli v německém Marktredwitzu. Tam se akce uskuteční zase za rok.
Milujeme tenhle kraj, shodují se rodáci z Lipnice
A zájem je veliký. "Setkává se tu opravdu celá vesnice," komentuje jeden z rodáků Josef Slaný.
"To nevadí, že je to tak daleko. Většina z nás je v důchodu, milujeme tenhle kraj a máme tu známé," dodává další z německých návštěvníků František Renz. Kulturní sál ve Vintířově pro 160 lidí, kde sešlost pokračuje, podle starostových slov mnohdy nestačí.
Lipnice a Dolní RozmyšlHistorie zaniklých obcí
|
Uctít své předky a příbuzné, kteří tu leží, a zavzpomínat přijíždí Wilfried Lenz z Mnichova pravidelně. Jsou tu pohřbeni jeho prarodiče, teta i bratr, který zemřel ještě v dětství.
"Dlouhá léta jsem tu také ministroval, takže když byly pohřby, mnohým spoluobčanům jsem se podíval do otevřeného hrobu," vzpomíná.
Lipnici a Českou republiku opustil v roce 1967. V té době dostali občané německé národnosti možnost legálně odejít do Německa.
"Bylo mi 23 a byl to začátek Pražského jara. Tehdy se Lipnice začínala pomalu likvidovat a já navíc také tenkrát nevěděl, jak se to tu v zemi bude dál vyvíjet. Rodiče měli všechny své známé, kteří odešli v roce 1945, v Německu. Tak jsme odešli. Mám tu k tomu ale vztah," říká lipnický rodák.
Spojení s bývalými sousedy se mu ale podařilo udržet. "Pracoval jsem navíc v silniční správě a díky tomu, že kontakty mezi českou a bavorskou správou byly úzké, měl jsem aspoň dva dny v roce možnost mluvit česky," říká s nadsázkou. Plynně česky mluví dodnes a pravidelně sleduje i český tisk.
Své rodiště už ukázal také svým potomkům. "Mladší sem jedou, aby to jednou viděli. Mají zájem o původ. Chtějí vidět, kde se táta narodil. Pak už je to sem ale neláká," dodává Lenz.
Tou nejmladší, která hřbitov přišla navštívit, je Petra Lillová. Byl jí rok, když její rodina kvůli těžbě začátkem 70. let z obce odcházela. "V poslední době na tahle setkání jezdím čím dál častěji. Jsou tu tety, strejdové, jezdívají i sestřenice, tak se tu vídáváme. Je to pěkné."
Šachta jí zničila více míst spojených se vzpomínkami
Mezi těmi, kteří Lipnici v roce 1972 opouštěli jako poslední, byla i rodina její tety. Do Lipnice chodila nejdřív do školy, pak se sem přivdala a žila tu od roku 1965, kdy dostala místo ředitelky školky.
"Mě šachta pronásleduje," začíná líčit svou anabázi Eva Lillová. "Narodila jsem se v Mostě, ten je pryč. Bydleli jsme v Libkovicích na Mostecku, ty už nejsou. Do školy jsem chodila z Pastvin, které patřily k Dolním Nivám, ty jsou také pryč. Vdala jsem se do Lipnice a i tu vzala šachta. Takže bohužel nemůžu nikdy svým dětem ukázat - tady jsem dostala první pusu, tam jsem chodila na rande, sem do školy. Těžilo se tu jen několik let a kvůli tomu padla celá obec."
Původně měli lipničtí obyvatelé slíbeny náhradou domky v Dolních Nivách, které se pro ně měly stavět. Z toho ale sešlo, a tak jim byl za opuštěný majetek buď přidělený byt v okolí, nebo finanční náhrada.
Na srazy jezdí Eva Lilová pravidelně i do Německa. "Všechny Lipničáky tu znám," říká. "Jsou to buď spolužáci, nebo jejich manželky a manželé. Je to doslova rodinné setkání."
