Jako učitelka působila na Základní škole v Úšovicích. Ani po odchodu do důchodu v roce 1988 učit nepřestala. Tentokrát ale děti zasvěcovala do tajů cizích jazyků.
Za své pedagogické snažení získala v roce 2012 významné ocenění v anketě Zlatý Ámos. Navíc jako průvodkyně seznamovala cizince s krásami české země.
On-line hodnocení porotou
Dagmar Blažkovou z mariánskolázeňských Úšovic do soutěže navrhl klub seniorů, kde pracuje v kulturní komisi. Kvůli koronaviru se ale letošní ročník uskutečnil on-line formou. Za babičkami vyjel tým s moderátorem a kameramany.
Medailonky, v nichž se představily porotě, natočil přímo v bydlišti každé ze soutěžících. Záznamy pak byly ve finálový večer promítány a také hodnoceny porotou.
„Protože mám ráda Nerudu, odrecitovala jsem jeho báseň Seděly žáby v kaluži. Také jsem během módní přehlídky předvedla elegantní šaty a připravila si povídání o mém životě,“ vzpomíná Dagmar Blažková.
Dětství v Sepekově
Ta se narodila v Praze. Do první třídy nastoupila v roce 1938 v Sepekově u Milevska. „Bydleli jsme tehdy u kolejí a když jel vlak, tak nám cinkaly hrnečky v kredenci. Ve škole jsme měli stejně němčiny jako češtiny. Brzy jsem uměla víc než ostatní a začala se věnovat i francouzštině,“ říká Dagmar Blažková.
Na gymnázium se dostala až po válce. V květnu 1946 se pak celá rodina stěhovala do příhraničí. Konkrétně do Velké Hleďsebe vedle Mariánských Lázní.
Průšvih na gymnáziu
O tři roky později společně s několika spolužáky připravila nástěnku k narozeninám Edvarda Beneše. A to byl tehdy malér. Hříšníci byli vyloučeni ze všech středních škol v republice, navíc se mladí lidé za údajné pobuřování proti republice nevyhnuli soudu.
„Ze školy mě vyhodili 16. června 1949. O pět dnů později jsem nastoupila jako prodavačka na mariánskolázeňské kolonádě v knihkupectví Orbis. V práci jsem byla od rána do večera, soboty i neděle. Pak jsem krátce pracovala v pojišťovně a posléze přešla do podniku Jáchymovské doly. Tady jsem také začala večerně studovat jedenáctiletku v Plané, kde jsem v roce 1957 konečně složila maturitní zkoušku. Já ale chtěla učit. Nastoupila jsem proto do družiny v mariánskolázeňské škole Jih a přihlásila se k dálkovému studiu pedagogické školy v Karlových Varech,“ popisuje a dodává, že i tehdy musela za svůj sen bojovat. To když od jistého soudruha málem nedostala ke studiu doporučení.
Poprvé před tabulí
V roce 1959 se její sen konečně splnil. Umístěnku dostala do Plané. Tady na ni čekalo ve 2. C třiatřicet žáčků, třetina z tamního dětského domova. Jako na začínající učitelku na ni nikdo ohled nebral. Po vyučování ještě držela odpolední službu v dětském domově. Teprve pak jela domů, kde na ni ještě čekala každodenní příprava na vyučování.
Naštěstí už v následujícím roce stavbaři dokončili základní školu v Úšovicích a Dagmar Blažková do ní nastoupila hned 1. září jako učitelka 1. B. Úšovické škole zůstala věrná až do důchodu. Ani pak ale na děti nezanevřela.
Výuka jazyků
Protože milovala jazyky, začala je učit děti v mariánskolázeňských mateřských školách, posléze i na školách středních a na učilištích. Aby toho nebylo málo, složila průvodcovské zkoušky a s výpravami převážně německy hovořících turistů mířila za krásami Mariánských Lázní, ale i dalších měst v regionu. Doprovázela je i do Prahy.
Když pak přišlo onkologické onemocnění a operace, rozhodla se Dagmar Blažková, že si bude konečně užívat důchodu.
„Dvakrát jsem byla vdaná. O dítě z prvního manželství jsem kvůli toxoplazmóze přišla. Z druhého mám syna Jaroslava. Ráda jsem cestovala, baví mě vedle jazyků literatura a hlavně se zajímám o historii. V tomto oboru totiž cítím, že mám mezery. Za války se nic takového pořádně neučilo,“ dodává stříbrná babička roku Dagmar Blažková.
