Zcela výjimečný autobusový spoj opustil garáže Dopravního podniku Karlovy Vary ve čtvrtek dopoledne. Vydal se do Mníšku pod Brdy a stane se jedním z největších exponátů muzea v Černíkách u Prahy, které buduje Martin Uher.
Než se podaří celou jeho sbírku nejrůznějších vozidel dostat pod jednu střechu, bude Ikarus parkovat právě v Mníšku pod Brdy.
„Mám ve sbírce asi sto strojů. Osobních i autobusů,“ uvedl při přebírání kloubového autobusu Martin Uher. Specializuje se na vozidla socialistické éry.
Z těch významných mu nechybí snad žádné, ať už osobní, nebo určené k přepravě cestujících.
„Nejstarší autobus mé sbírky je Laurin Klement z roku 1920. Zatím mám pouze karoserii, podvozek sháním,“ přiblížil svou sbírku její majitel. Nechybí v ní ani unikátní Karosa G11. Těch vzniklo v roce 1995 pouze patnáct kusů!
Ten, kdo ve čtvrtek viděl transport Ikarusu do domovské stanice, se musel podivovat. Nejenže podobné stroje už české silnice nějaký ten pátek nebrázdí, tento byl ale kuriózní i jinou věcí. Chyběl mu totiž specifický díl, který ke kloubovým Ikarusům přezdívaným čabajka neodmyslitelně patřil - gumový měch mezi přední a zadní částí autobusu.
S ním bude mít majitel ještě hodně práce. Nový totiž k sehnání není a druhovýroba v tomto případě také nefunguje. „Musíme buď opravit nějaký starší, nebo nechat na zakázku vyrobit nový,“ naznačil možnosti řešení Uher.
Náhradní díly si sháněl sám. Podle koordinátora renovace Romana Bratršovského to není vzhledem ke stáří autobusu, který maďarský výrobce produkoval v letech 1971 až 2002, vůbec jednoduché.
„Prvovýroba už neexistuje, fabrika skončila. V Maďarsku se ale ještě nějaké díly sehnat dají,“ vysvětlil koordinátor renovace. Přizvukoval mu i Lukáš Siřínek, ředitel Dopravního podniku Karlovy Vary. „Když jsem byl v Maďarsku, viděl jsem podobné autobusy jezdit nejen v Budapešti, ale i na meziměstských spojích,“ potvrdil Siřínek.
Čabajka, kterou Martin Uher obohatil svou sbírku, má s Karlovými Vary společného více než to, že ji opravovali v tamním dopravním podniku. Tento konkrétní stroj totiž jezdil pod evidenčním číslem 313 přímo v ulicích krajského města a v jeho okolí!
Nejprve jako autobus karlovarské městské hromadné dopravy, později pak i na lince do Ostrova. Dopravní podnik jej vyřadil po patnácti letech služby. Do té se ale čas od času vrátí i jako veterán. „Dvakrát až třikrát do roka s ním chceme vyjíždět na silnice. Budou to spíš výlety pro známé a kamarády,“ naznačil majitel autobusu.
Podle řidičů, kteří s tímto typem autobusu jezdili, šlo v době, kdy byly na českých silnicích běžné, o spolehlivé stroje.
„Byl mechanicky jednoduchý, takže drobné úpravy, jako třeba upadlé táhlo plynu nebo vypadlý kloub řazení, mohli řidiči opravit přímo za provozu,“ popsal své zkušenosti Jiří Růžička, který Ikarus kočíroval v letech 1997 až 2000.
