Vesnička Branišov s pouhými 22 adresami, ve které v roce 2011 napočítali jen osm trvale žijících obyvatel, není sama o sobě nijak zajímavá.
Jedinou zdejší pamětihodností je na návsi rostoucí stoletý dub s obvodem kmene skoro čtyři metry a rozložitou korunou o šířce 26 metrů, považovaný za jeden z nejhezčích stromů Karlovarska. Kdysi tady však působil vědec světového významu, jehož jméno už téměř nikdo nezná. Byl to astronom, topograf, kněz a filozof Martin David.
Severně od Branišova se do nadmořské výšky přes 800 metrů zvedá rozložitý masiv Třebouňského vrchu, jehož druhým vrcholem, vypínajícím se přímo nad osadou, je o pár metrů nižší Branišovský vrch. K výstupu na něj láká nejenom nádherný panoramatický rozhled, ale i pozůstatky Davidovy astronomické observatoře.
Právě tady, v nadmořské výšce 813 metrů, prováděl svá pozorování oblohy jeden z nejvýznamnějších vědců z přelomu 18. a 19. století, který světlo světa spatřil ve zdejším kraji.
Astronom, filozof, kněz i profesor
Alois Martin David se narodil 8. prosince 1757 na panství premonstrátského kláštera v Teplé, ve vsi, která se tehdy jmenovala Zeberheisch a dnes ji na mapě najdeme pod českým jménem Dřevohryzy, ovšem už jen jako „bývalé“.
Obec, zmiňovaná už v roce 1233, kdy královna Konstancie, matka krále Václava, prodala statek Dřevohryzy Tepelskému klášteru. Koncem 19. století zde napočítali „27 domů se 145 obyvateli, dva koně, 196 krav, sedm sviní a 11 včelstev“. Obec se po druhé světové válce postupně vylidňovala, až zanikla.
Vědecká kariéra Martina Davida je spjatá s pražskou Karlo-Ferdinandovou univerzitou, kde od roku 1776 studoval filosofii, fyziku, matematiku a teologii. Už v roce 1777 se stal magistrem filosofie, v roce 1787 byl vysvěcen na kněze, v roce 1789 byl jmenovaný profesorem metafyziky a astronomie, v roce 1790 obhájil doktorát filosofie, v roce 1805 se stal děkanem filosofické fakulty a v roce 1815 ho císař František I. jmenoval rektorem.
Od roku 1789 přitom působil v pražské hvězdárně v Klementinu, od roku 1799 jako její ředitel a od roku 1795 byl členem Královské české společnosti nauk. Své vědecké poznatky publikoval v řadě odborných příspěvků a ve třiatřiceti odborných knihách, zaměřených především na astronomii a topografii.
Kandidoval i na místo tepelského opata
Už za svého života se Martin David dočkal řady vyznamenání, z nichž nejvýznamnější byl asi Velký zlatý řád, kterým ho v roce 1815 vyznamenal císař František I. Jeho odkaz světové vědě nezapadl ani půl druhého století po smrti, když v roce 1989 objevená planetka (Asteroid 6385) byla pojmenována „Martindavid = 1989 EC2“.
Jako řeholník řádu premonstrátů byl i vážným kandidátem na funkci opata tepelského kláštera, do kterého se pak v roce 1833 ze zdravotních důvodů uchýlil a kde také 22. února 1836 zemřel a byl uložený na klášterním hřbitově.
Z observatoře, kterou si Martin David nechal postavit někdy kolem roku 1800 na skalnatém vrcholku Branišovského vrchu, toho už moc nezůstalo. Z celé stavby, jejíž skutečnou podobu neznáme, se dochoval jen nízký a nevýrazný suťový kužel, který by člověk snadno považoval za dílo přírody. Naštěstí je tady na stromě upevněná informační cedule.
Pouť k Davidově observatoři z Branišova rozhodně není žádná „procházka růžovým sadem“. Kdysi snad udržovaná a turistickými značkami opatřená cesta, která na dvou kilometrech překonává dvousetmetrový výškový rozdíl, se na několika mnoho desítek metrů dlouhých úsecích ztrácí pod popadanými stromy, chce to dobré boty, smysl pro orientaci v terénu a určitě i „fyzičku“. Ale stojí to za to!
Barokní novostavba nahradila původní kostel
Vděčným cílem všech milovníků historie a památek jsou také zhruba kilometr severovýchodně od Branišova ruiny kostela sv. Blažeje, který nechal na mírném návrší nad rybníkem, založeným už v roce 1476, vystavět tepelský opat Raimund III.
Barokní novostavba, která v roce 1733 nahradila původní středověký kostel zmiňovaný už v roce 1320, byla zasvěcená svatému Blažejovi, jednomu ze Čtrnácti svatých pomocníků, patronu (kromě mnoha dalších) lékařů a přímluvci při onemocněních krku, uší a zubů. Kostel pak patřil, zejména v 18. a 19. století, k nejvýznamnějším poutním místům, kam směřovalo až šest poutí ročně.
Osudná chvíle přišla na svátek Božího Těla ve čtvrtek 20. června 1957 kolem druhé odpolední, kdy do kostela uhodil blesk a způsobil požár. Nebyla by to zas tak strašná tragédie, shořela tenkrát jen střecha, kdežto klenba odolala a zachránila se prý i většina mobiliáře kostela.
K sakrální stavbě vede naučná stezka
Jenomže tehdejším komunistickým mocipánům se do opravy církevních staveb pranic nechtělo, kostel ponechali svému osudu a netrvalo příliš dlouho a zřítila se i klenba. Záchrana toho, co zbylo, započala až v roce 2007, kdy byla ruina převedena do majetku tehdy právě založeného toužimského spolku „Cesta z města“.
V roce 2008 byly v kostele provedeny první záchranné práce a vyznačená naučná stezka k němu, rok nato byla zpevněná koruna zdiva, v následujících letech byl celý objekt odvodněný a osazený mřížemi a od roku 2010 se tady každoročně konají „Noc kostelů“, „Letní blažejské krasohledání“ a podzimní „Světlo pro Blažeje“.
V roce 2012 byla vedle kostela na prostranství, jemuž vévodí krásná, 350 let stará lípa, instalována křížová cesta z dílny plzeňského sochaře Vojtěcha Soukupa.
