Oheň v kostele vypukl 19. ledna 1960, když dělníci naftovými agregáty vysoušeli...

Oheň v kostele vypukl 19. ledna 1960, když dělníci naftovými agregáty vysoušeli dřevěné části vybavení. | foto: archiv Milana Vrbaty

Kvůli nedbalosti dělníků zbylo z ašského skvostu jen ohořelé torzo

  • 4
Město Aš přišlo před devětapadesáti lety o jednu z největších památek. Kvůli nedbalosti do základů vyhořel kostel sv. Trojice. Zmizel tak poslední pozůstatek starého města.

Chrám stával v sousedství ašské radnice v někdejším historickém centru staré Aše, obklopený měšťanskými domy. Dnes je na místě, kde dříve žili lidé, jen rozsáhlý park. Od roku 2004 připomíná neslavný osud stavby i celé lokality památník.

„Podle kroniky ašského hasičského sboru se psal 19. leden 1960. Dělníci pracovali na opravách chrámu a vysoušeli čerstvě natřené dřevěné části vybavení. Aby barva lépe usychala, kostel vytápěli naftovými agregáty. Když však jedno z topidel za provozu přemisťovali, vystříkla z něj nafta a okolí začalo okamžitě hořet. Dva lidé přitom byli vážně popáleni,“ popisuje událost ašský kronikář Milan Vrbata.

Tehdejší farář oheň nahlásil osm minut po jedenácté hodině. Jenže pro záchranu kostela se toho příliš dělat nedalo. Většina dřeva byla napuštěná vysoce hořlavou látkou, hydranty byly v té době zamrzlé nebo jen s malým tlakem, v okolí nikde voda v dosahu nebyla.

„Z kostela zanedlouho zbylo obvodové zdivo a část věže. Torzo stavby, připomínka ničivého požáru, bylo strženo až v 80. letech minulého století. Jedna z posledních připomínek staré Aše tak nenávratně zmizela,“ konstatuje Vrbata. Na místě svatostánku se dochovala pouze požárem netknutá socha Martina Luthera z roku 1883.

Kostel byl přitom doslova pokladnicí celého regionu. Vidět zde bylo možné například barokní oltář z roku 1754, mistrovské dílo grünského řezbáře Jana Šimona Zeitlera, i mimořádné sochy Krista v životní velikosti. Velkou pozornost vzbuzovaly tehdy největší varhany západních Čech se 4318 píšťalami, které pocházely z roku 1911.

Nechyběla zde hrobka významného ašského rodu pánů ze Zedtwitz, kteří na Ašsku vlastnili rozsáhlé majetky. Zajímavostí bylo, že kostel měl tři dřevěné kruchty, z nichž třetí, nejvyšší, obepínala ochozem celý kostel kolem dokola.

Evangelický kostel vyrostl kolem roku 1622 na místě původního kostelíka z roku 1270, nejstaršího v Aši. Stavbu, nákladně přebudovanou v letech 1747 až 1749, dnes připomíná památník. Na obnažených základech kostela stojí místy až metr vysoké zdivo vyskládané z původních kamenů. Pozornost poutá velký dřevěný kříž uvnitř a náhrobní kámen z roku 1740, nalezený po odkrytí zeminy při stavbě pietního místa. Ten měl původně skončit v chodníku k památníku.

„To, že se jedná o kus s nápisem a reliéfem, zjistili dělníci úplně náhodou, když chtěli špatně usazený schod podsypat a přitom více než dva metry dlouhý kamenný blok otočili. Podle odborníků byl zřejmě umístěný v podlaze kostela, protože nízký reliéf výzdoby nebrání chůzi,“ upřesňuje Vrbata.

Náhrobek nese kromě letopočtu jméno Anna Maria Baumgartlin a zdobí jej stromy s malými a velkými plody. Dnes jej lze najít spolu s dalšími kamennými artefakty u vchodu do památníku.

Jak vypadal největší kostel v Aši, dnes mohou lidé vidět nejen na historických fotografiích, ale také díky unikátnímu projektu Virtuální Aš. Za pomoci techniky si mohou prohlédnout nejen památku, ale i její nejbližší okolí.