Jmenuje se Brtnice, ale většina lidí říká té říčce důvěrněji Brtnička. Už celá staletí se ví, že kdysi bývala spojená se získáváním zlata. Ostatně i dnes se tam dají najít třpytící se zrnka.
Dochovaly se o tom i pověsti. Jedna z nich se jmenuje Zlatý květ. Vypráví o poutníkovi, který si zdříml nedaleko Předína. Dnes se ta víska jmenuje Hory, tenkrát opravdu nesla jméno Goldberg – Zlatá Hora.
Fotogalerie |
Když se muž večer vzbudil, spatřil zářící a docela těžkou květinu. Později mu zlatník potvrdil, že je opravdu ze vzácného kovu. Pak se tam seběhli lidé, ale druhý takový kvítek už nenašli. Tak začali propírat písek v tocích Brtnice a Horského potoka, kde nalezli zářící zrnka. Jiní kopali mezi skalami a objevili zlaté žilky.
Nová knížka Zlatonosná říčka Brtnice ale zdaleka nepřináší jen pověsti. Autoři v ní podrobně rozepisují, jak to opravdu bylo se „zlatou horečkou“ v dávných dobách na pomezí Jihlavska a Třebíčska. Věnují se také obcím vedle toku, různým osobnostem, přírodě či architektuře.
„Skutečně se tam těžilo zlato, ale některé legendy jsou přehnané. I v současné době se dělají pokusy a opravdu v té říčce našli zlaté šupiny,“ popisuje Ladislav Diviš, který s kolektivem spolupracovníků stojí za vznikem nové knihy. Tento někdejší učitel českého jazyka a tělocviku je rodákem z Kněžic. Dnes žije v Třebíči.
Zlatomlýn a Goldberg
Není samozřejmě ani náhoda, že u Opatova je na Brtničce rybník s názvem Zlatomlýn. I v této oblasti kdysi hledači drahého kovu zažívali nadšení.
Existuje dokonce výpočet, že třeba v okolí Opatova na Třebíčsku se před staletími podařilo získat 880 kilogramů zlata, u Želetavy 580 a u Předína dalších 390 kilogramů.
Třeba dnešní ves Hory byla už na jedné z nejstarších map Čech z roku 1568 označena jako Zlatá Hora – Goldberg. Těžbou drahého kovu bývala už tehdy proslulá.
První písemný pramen o dolování pochází z roku 1345 a Zlatá Hora byla jeho centrem.
Pramen říčky v mokřinové louce
Ladislav Diviš ale má rád Brtničku nejen kvůli jejímu zlatému lesku. Pátral třeba, kde přesně pramení u Lesné.
„Pramen je tam označen tabulkou pod rybníkem, což není správně. Ve skutečnosti je asi 120 metrů nad rybníkem v mokřinové louce a napájí ten rybník,“ zjistil. Místo plánuje označit.
Jako dítě se v Kněžicích s vodou Brtničky setkával skoro každý den. Do malého rybníčka, který už dnes neexistuje, nasazovali s bratrem a partou kamarádů kapry, líny, okouny či štiky.
„I parmu jsme tam měli. Nad rybníčkem byla studánka, kam jsme dávali pstruhy. Ryb i raků bylo tenkrát habaděj. Mám krásné vzpomínky, proto o té říčce píšu. Teď tam ale bohužel moc ryb vidět není. I vody tam kdysi teklo více,“ vysvětluje čerstvý sedmdesátník.
Dodnes nezapomene, jak chytil svého prvního pstruha holýma rukama. Ulovené ryby většinou hned zase pouštěli. Občas ale přišly chvíle, kdy bylo doma málo masa. Tak rybu přinesli domů mamince, aby ji připravila k obědu. „Ale to nám bylo líto,“ uznává.
Vodu z rybníka pili i v zimě
Vodu z říčky tehdy běžně pili. A to i v zimě z rybníka, který s ní byl spojený. Občerstvovali se tímto přírodním způsobem, když hráli s kamarády hokej. Tehdy se pořádala soutěž klukovských týmů mezi vesnicemi podél Brtničky.
„I když bylo na ledě třicet centimetrů sněhu, tak jsme ho odhrnuli. Jezdili jsme i na krách. V létě jsme se chodili koupat k Zlatomlýnu, Vidláku, Jinšovu i Jinšůvku. Když totiž v šedesátých letech postavili sídliště v Kněžicích a svedli tam kanalizaci, tak už se koupat nedalo,“ vzpomíná kantor ve výslužbě, který vyučoval češtinu a tělocvik na středních školách v Telči a zejména v Třebíči.
Sportovního ducha dodnes nezapře. Jen tak mezi řečí zmíní, že je československým rekordmanem ve šplhu na pětimetrovém laně. Zvládl to za 2,44 sekundy. Býval i špičkou mezi desetibojaři na mistrovství republiky.
S bratrem našli v řece zlatou šupinku
Na nové knížce s ním spolupracoval kromě dalších kolegů i jeho starší bratr Jan, který je archeolog. „Spolu jsme také našli zlatou šupinku v Brtničce,“ usmívá se Diviš.
A chystá se na malé „zlaté“ turné podél říčky. Do Předína se vydá v sobotu 27. května na 17. hodinu. V Brtnici povypráví před Hoffmannovým domem v neděli 11. června od 16 hodin.
Vznik knihy, která volně navazuje na Divišovu prvotinu Paměti Kněžic, podpořil kraj. Proto vychází v Edici Vysočiny.
