Mirka Špačková, Věra Vejsová a Kamila Housová Mizerová nejsou schované před světem v klidu ateliéru. Až do pátku budou tvořit lidem na očích poblíž klášterské sokolovny na hasičském cvičišti.
Název sympozia sice odkazuje na původ názvu města, jenž připomíná vypalování lesů kvůli získávání zemědělské půdy, ale umělkyně pracují s mnohem trvanlivějším materiálem, než je dřevo.
„Tvoříme na téma Spojení. Pro sochy máme vybrané místo blízko řeky Sázavy v lokalitě u Modrého hřiště mezi cyklostezkou a řekou. Moje socha s názvem Vodní živel bude stát blízko u řeky, vodu budou symbolizovat zvlněné vlasy z kovu,“ představuje svoje vznikající dílo Mirka Špačková, sochařka a restaurátorka z nedalekého Moravce.
Kolemjdoucí většinou jen koukají přes plot. Cyklisté letmo otočí hlavu, když projíždějí po cyklistické stezce k Pilské nádrži.
„V prvních dnech se k nám nikdo neodvážil přijít. Možná proto, že děláme hluk a prach,“ říká s úsměvem Mirka Špačková. „Ale branka je otevřená, ať se lidé klidně přijdou podívat, jak sochy vznikají, i o tom sympozium je,“ dodává jedním dechem.
„Možná se lidé bojí, přece jen je to první ročník, akce se musí dostat víc do povědomí,“ míní další z tvůrkyň, Jihočeška Věra Vejsová, jíž pod rukama ze tří kusů pískovce vzniká Síla přírody.
Třetí do party, pražská sochařka, šperkařka a designérka Kamila Housová Mizerová, sochá objekt Živý kámen. Stejně jako ostatní opracovává kvalitní hořický pískovec, jaký využíval už dvorní stavitel a sochař Karla IV. Petr Parléř.
Pro umělkyně je horší všudypřítomný prach, než vedro
Práci nekomplikuje ani tak horký konec prázdnin jako všudypřítomný prach. „Kámen je při broušení hodně nebezpečný plicím. Pro nás je horší než horko vítr, který víří prach, pak bychom musely mít pořád nasazený respirátor, jinak by nám hrozila silikóza,“ zmiňuje Špačková nepříjemné onemocnění plic.
Když potřebují tři dámy otočit těžké kvádry do jiné pozice, přijede na pomoc „bobíček“, jak láskyplně říkají UNC bagru. Ale jinak si musí s nástroji určenými obvykle mužům poradit samy. Zaprášené od hlavy až k patě. „Obědy si raději nosíme s sebou, pořád se umývat, to by byla ztráta času. Začínáme v devět ráno a končíme v sedm večer,“ popisuje Věra Vejsová.
Nová akce pod hlavičkou města po pauze volně navazuje na sympozia Dřevěná plastika. „Do roku 2002 se ve Žďáře konalo deset ročníků, vzniklo při nich minimálně padesát dřevěných plastik,“ připomíná koordinátorka sympozia, žďárská sochařka a sklářka Monika Vosyková.
Zatímco ty dřevěné při nedostatečné péči postupně podléhají zubu času, pískovcové plastiky vydrží ve městě několik století.
Vernisáž je plánována na neděli 4. září v 16 hodin. „Nakonec bude přímo tady v Dvorské ulici. Jelikož bude pod sochami betonový sokl, který ještě podléhá schválení, umístíme na něj sochy později,“ vysvětluje Mirka Špačková.
