„Když vstoupil do místnosti, nemusel nic říkat. Bylo jasné, že přišla osobnost. Mimoděk na sebe strhl pozornost, měl v sobě cosi noblesního,“ vzpomíná na šlechtice starosta Velkého Meziříčí Radovan Necid.
Noblesa, ale i velký životní nadhled byly atributy, které František Karel Podstatzký-Lichtenstein získal ve svém velmi pestrém životě. Pojí se s tím dobrý základ od rodičů. A ten měl rozhodně kde brát.
Jeho matka, paní Josefa - dědička meziříčského velkostatku se zámkem, lesy a rybníky - byla přísná, zásadová a velmi energická žena. O tatínkovi Aloisovi se dalo říct totéž.
„Jen byl o malinko méně přísný,“ podotkl s úsměvem sám František Podstatzký-Lichtenstein v jednom z dřívějších rozhovorů.
Jeho dědeček byl hrabě František Harrach, kapitola sama pro sebe. Byl to právě on, kdo stíral ze rtů krev následníkovi trůnu Františku Ferdinandovi d’Este těsně po atentátu v Sarajevu v roce 1914. Velkomeziříčský hrabě působil jako arcivévodův tajný rada. Jeli spolu v Sarajevu onoho osudného dne v Harrachově autě.
František Harrach se po roce 1918 významně angažoval mimo jiné v dobročinných spolcích.
Válku rodiče přečkali se ctí. Pomáhali odboji, chránili místní
Rodiče Františka Podstatzkého přečkali válku i se třemi dětmi a četným personálem na zámku ve Velkém Meziříčí. A přestáli ji se ctí.
Okupantům nepodlézali, vlajky s hákovými kříži jako řada jiných bývalých šlechticů nevyvěsili. Pomáhali odboji, uchránili řadu místních před nucenými pracemi v Německu.
Když paní Josefa Podstatzká-Lichtensteinová s dětmi v roce 1948 za dramatických okolností tajně prchala z Československa do Rakouska - po železnici, ukryti v dobytčím voze - potomkům zdůraznila: „Zapomeňte, že jsme někdy byli bohatí, zapomeňte na češtinu. Už ji nebudete potřebovat.“ Tak to líčil František Podstatzký-Lichtenstein, když vzpomínal na jeden ze silných životních momentů.
Tehdy mu bylo patnáct let, bratru Janovi jedenáct a sestře Marii dvanáct let.
Po několika měsících se podařilo uprchnout i tatínkovi, rodina pak společně začala nový život v jihoamerickém Chile. Nebylo to nic snadného, věnovali se farmaření, poté získali dobře placenou práci u americké společnosti, která tam měla velké doly na měď.
Do pěti let ředitel hotelu, pak velkoobchodník s vínem
František navštěvoval střední školu, která měla německé učitele. A tak z domácího prostředí, kde se žilo podle evropských tradic, přešel do prostředí stejného.
Učil se v oboru zemědělství, ale toužil dělat pilota. Pořídil si tedy pilotní průkaz a létal s malou společností. V Chile potkal svou budoucí ženu, Maďarku rovněž šlechtického původu.
Odešli spolu do Kanady. „Když jsem vystoupil v Montrealu z letadla, vonělo to tam jako v Praze. Každé místo má nějakou vůni a tahle se mi líbila,“ vzpomínal.
Začínal na nejnižší pracovní pozici v jednom hotelu. Do pěti let se stal jeho ředitelem.
Pak se profesně věnoval i velkoobchodu s vínem. Přestěhoval se s rodinou - měl nevlastní dceru - do Toronta. Po revoluci se vrátil domů, do Meziříčí, kde to miloval.
