Že pracovat s kamenem musí jen chlap, co má ruce jak lopaty a svaly kulturisty, je zažité klišé. A Irena Kárníková dokazuje, že je to v reálu více omyl než pravda.
"Já když jsem přišla na střední školu, byla jsem sama překvapená. Bylo nás osm holek a jen jeden kluk," říká sympatická bruneta, která je na kamenosochařském sympoziu na hradě Lipnici jedinou ženou.
"Veškeré moje spolužačky, i když už mají rodiny a děti, se tomu oboru věnují. Že kamenosochařství dělají holky nebo ženy tak beru za naprosto normální věc. Že jsem tady jediná, je spíš náhoda," dodává.
Náročná práce, u které je potřeba i představivost
Pro každou ženu ale kamenosochařství rozhodně není. Nalakované nehty ani make up se tu rozhodně nenosí. Irena Kárníková si mezi řečí utírá pot z čela, obličej má zaprášený. Při focení jí musí s úpravou dokonce pomoci i fotografka. I postavou jí ve srovnání s vyzáblými modelkami hodně přebývá.
"Je to hodně náročný obor, hlavně na fyzičku," přiznává. "Fyzicky ze sebe vždycky musím dostat úplné maximum. Ale že bych kvůli tomu chodila do posilovny, to rozhodně ne," směje se.
Ale pozor, jen o síle a výdrži kamenosochařství rozhodně není. "To nejde dělat jen tak mechanicky, že se seká a seká. Musí se u toho přemýšlet hlavou, mít dobrou představivost," tvrdí.
"Člověk se musí dostat k dobré zakázce a doufat, že mu i zaplatí"
Ke kameni se dostala už na základní škole. A že u něho vydržela přes střední a vysokou školu a že se oborem nyní i živí, je víceméně náhoda. Když ještě chodila do školy, rodiče jí přihlásili do základní umělecké školy na výtvarnou východu.
"Tam jsem měla možnost chodit k člověku, který je kamenosochař. Ten mě pak připravil na střední školu a od toho se pak vyvíjela i vysoká," vypráví.
Vysoké školy stihla dokonce dvě. Tři roky studovala Akademii výtvarných umění v Banské Bystrici, dalších pět let pak Akademii výtvarných umění v Praze. A dnes je jednou z mála profesionálních kamenosochařek v republice.
"Uživit se tím jde jak kdy," říká. "Člověk se musí dostat k dobré zakázce a doufat, že mu zadavatel i zaplatí. Dnes jsou totiž lidi naučený něco objednat a pak za dodání nezaplatit," kritizuje.
Jak dodává, mnoho českých kamenosochařů se tak dnes sdružuje a pracuje pro někoho, ne jen na své jméno. A částečně to dělá i Irena Kárníková. Vedle sochání i restauruje a podílí se takřka na všech kamenických pracích pro správu Pražského hradu. "Takže nejdřív musím vydělat peníze, pak se můžu věnovat volnému umění," přibližuje realitu.
I proto si lipnické sympozium nesmírně užívá. "Potkám tu spoustu nových lidí, mám čas na práci a aspoň něco udělám," usmívá se. Po rukama jí do soboty vznikne abstraktní pískovcová rostlina. "Chtěla bych jí stihnout i kolorovat. Pak tu asi zůstane škole a ta si s ní něco udělá," krčí rameny.
 |
