Rakve, krev, upíři a hrůza. Hororová výstava na zámku je jen pro otrlé

  • 2
Je libo setkání s hrabětem Draculou, Čachtickou paní či katem Mydlářem? Nebo raději s Janem Aloisem Ulrichem z nedalekého Žďáru nad Sázavou, považovaným za posledního upíra v českých zemích? Zámek ve Velkém Meziříčí přeměnila neobvyklá výstava v sídlo plné strachu, napětí a hrůzy, kde se bojí malí i velcí.

Výstava, kterou uspořádalo velkomeziříčské muzeum, je určena jen pro opravdu odvážné návštěvníky. Ti se na ní seznámí s řadou temných a nechvalně proslulých postav z dějin i s literárními a filmovými díly, která o nich pojednávají.

A seznámení to je rozhodně intenzivní.

„Výstava s názvem Strašidelný zámek návštěvníky pohltí nejen věrohodnými instalacemi. Autentická je také díky speciálně vytvořeným figurám, kterým nechybí propracované detaily, jako jsou skleněné oči, ostré zuby a dobové šaty. K umocnění zážitků slouží multimediální ‚oživlé‘ obrazy, kdy se portrét nevinně vyhlížející postavy před očima návštěvníků mění ve strach nahánějící bestii,“ vylíčila Lucie Pavelcová z Muzea Velké Meziříčí.

Hororová výstava na zámku ve Velkém Meziříčí.

Rozsáhlá expozice, kterou má muzeum zapůjčenou z Letohrádku Mitrovských v Brně, zabrala hned dva zámecké prostory. První část návštěvníci naleznou ve výstavním sále v přízemí, na druhou pak sestupují do sklepení zámku, které se nachází přímo pod sálem.

„A v prostorách sklepa na návštěvníky určitě dýchá ta pravá, syrová atmosféra,“ podotkla Lucie Pavelcová s tím, že jednotlivé historické postavy jsou prezentovány v naaranžovaných scénách.

Náhrobky, rakve i vana „krvavé hraběnky“

Na doprovodných panelech se potom návštěvníci seznamují s životními osudy postav a dozvědí se, kým byly, čím se nechvalně proslavily a jak byly za své činy potrestány.

Nechybí ani stylové rekvizity, jako jsou rakve, náhrobky, kříže nebo třeba i vana známé „krvavé hraběnky“ Alžběty Báthoryové alias Čachtické paní, která se podle legendy koupala v krvi svých obětí - mladých panen, aby si zachovala věčné mládí a krásu.

Kromě již zmíněných a mezi veřejností poměrně známých historických postav se ale příchozí dozvědí informace i o méně často prezentovaných osobách. Patří mezi ně kupříkladu Kateřina z Komárova, jíž se přezdívalo Karlštejnská paní, nebo ukrutná Anna Rosina Listius, která si, co se krutosti týče, s Čachtickou paní rozhodně nezadala. Na výstavě nemůže chybět ani šílený inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu, jehož má řada lidí spojeného s dílem Kladivo na čarodějnice.

„Do pochmurných dějin budou návštěvníci moci nahlédnout až do 15. května. A jelikož se výstava věnuje opravdu temné historii, dětem bude vstup doporučován minimálně od šesti let. Někteří rodiče však tuto hranici možná ještě zvýší - vždy záleží na jejich vlastním uvážení,“ upozornila Pavelcová.

Výstava je otevřena od úterý do pátku vždy mezi devátou hodinou ranní a polednem, poté od 13.00 do 16.00. V neděli lze přijít od třinácti do sedmnácti hodin; v sobotu a úterý je zavřeno.

Koho bude také možné potkat na výstavě

Krásná a vzdělaná manželka uherského palatina Stanislava III. Thurza Anna...

Anna Rosina Listius

Krásná a vzdělaná manželka uherského palatina Stanislava III. Thurza si prý v ničem nezadala s Alžbětou Báthoryovou. Byla v týrání svých poddaných snad ještě krutější než obávaná Čachtická paní a navíc se neomezovala pouze na mladé ženy, ale i na muže, děti a staré ženy. Pro svoji krutou povahu a sadistické sklony byla nazývána Šintavskou bosorkou.

Obklopena byla skupinou čarodějnic a traviček. Své oběti vědomě a dlouze trýznila na mučidlech ve sklepeních svých hradů. Při této činnosti se podle zápisů ve smolných knihách dostávala do jakéhosi transu, při kterém se potírala krví svých obětí. Ačkoliv o jejím řádění vědělo celé Slovensko, dokud se její činy týkaly „jen“ poddaných, nikdo s tím nic nedělal. 

Své hrozné činy totiž páchala v tajnosti. Ostatky umučených zakopávali služební potají s tím, že zemřeli na tyfus. Pak ale Anna Rosina, v roce 1637, sáhla i na osobu urozenou - zemanku Magdalénu Szolosi, kterou tak krutě ztýrala, že nešťastnice na následky mučení zemřela. V následném procesu proti sadistické vraždící šlechtičně vystoupilo osmdesát svědků. Nakonec se jí podařilo prokázat „jen“ dvanáct vražd a obviněna byla i z čarodějnictví a praktikování černé magie, za což byla odsouzena ke ztrátě majetku a setnutí hlavy. Díky vlivu její rodiny na královském dvoře jí Ferdinand III. udělil milost a rozsudek byl změněn na doživotní domácí vězení na jejím vlastním hradě Šintava.

Zdroj: Letohrádek Mitrovských Brno

Správce Jan Alois Ulrich

Vrchní správce žďárského velkostatku zemřel 22. února 1817. Mimořádně neoblíbený úředník se stal postavou mnoha příběhů. „Měl smůlu na dobu, ve které žil. Byly koaliční války, odvody, rekvizice. Většina vrchních úředníků to pak odskákala právě v pověstech. Zajímavé je, že Ulrich byl mezi lidmi tak moc zažitý ještě ve 20. století,“ popsal žďárský historik Stanislav Mikule. Podle některých verzí strašidlo, dle jiných dokonce poslední upír v českých zemích.

„Vzhledem k příběhům s ním spojeným bych ho označil za revenanta. Jako upíra ho proslavil Arnošt Vašíček ve Strážci duší,“ podotkl Mikule.

Obživlý Ulrich se po nocích proháněl na polích i zámeckou alejí na koni s býčí hlavou, pořádal vyjížďky v kočáře s ohnivým spřežením v noci a s bezhlavým ve dne nebo rozhazoval lejstra zámeckým úředníkům. Na mostě k dvoru Lyra pak trestal nepoctivé úředníky i řezníka Domina, který se se správcem rozhodl vypořádat. Ulrich jako důsledný úředník respektoval při svých posmrtných kouscích katastr Žďáru-Zámku. Přestal s tím až po otevření rakve, kde leželo nedotčené Ulrichovo tělo. Popravčí mu sťal hlavu, pak do ní nasypali pytlík máku a uložili ji zpět.

„Podle pověsti nebude svoje okolí děsit tolik let, kolik má v hlavě zrnek máku,“ vypráví Mikule. Není sice doloženo, zda byl pohřben na Dolním hřbitově, nebo na Zelené hoře, v každém případě po úpravách obou prostor byly podmínky pro Ulrichův návrat splněny. „Ale nebojte se, straší především nesvědomité úředníky,“ dodal historik. (bar)