Ten kabel se označoval zkratkou MKKM-1, čili Mezinárodní kabelová koaxiální magistrála. Podstatnější je, že šlo o kabel horké linky mezi špičkami států Varšavské smlouvy Berlín–Praha–Moskva.
Jinými slovy: v éře studené války šlo o nejstřeženější telefonní linku v evropské části sovětského bloku.
„Pamatuji se, že v dětství jeden pán z obce při nějakém výkopu o ten kabel jenom štrejchl krumpáčem. Z kabelu unikl natlakovaný vzduch. Do půl hodiny na místě byla Veřejná bezpečnost a četa kabelářů. Pak byly výslechy, hrozily velké pokuty i vězení,“ vzpomněl starosta Vepříkova Petr Bárta.
Kabel byl uveden do provozu přibližně v roce 1962, odpojen byl v roce 1991. V roce, kdy zanikla i Varšavská smlouva.
O jeho funkci a provozu dodnes existuje pouze velmi málo informací, které po střípcích střádají specializovaní badatelé.
Stanice s obsluhou
Součástí obslužného systému horké linky do Moskvy byl i nenápadný areál zeleně natřených budov západně od Vepříkova.
Tam fungovala jedna z neustále střežených zesilovacích stanic kabelu. Stanice zajišťovala, aby telefonní signál na dva tisíce kilometrů dlouhé lince neslábl.
Vepříkovská stanice měla svou kódovou zkratku OZS-400. Písmeno „O“ ve zkratce znamenalo, že jde o stanici s obsluhou. Vedle nich totiž existovaly také neobsluhované stanice, podobné velkým hermeticky uzavřeným kontejnerům zakopaným v zemi. Anebo typ ZZS: zodolněné stanice. To byla pro změnu zařízení podobná masivním protiatomovým krytům.
Zesilovačka ve Vepříkově fungovala v nepřetržitém provozu vždy minimálně se dvěma lidmi obsluhy v technickém sále a dvěma lidmi ve strojovně.
Ve strojovně se nacházel - a dodnes nachází - velký naftový agregát pro nouzové napájení stanice.
A také soustava nepřetržitě dobíjených silných baterií, které měly při výpadku zajistit přechodné napájení systému, než naskočí dieselagregát. „Když agregát nahodili, otřásal se a duněl celý barák,“ vzpomínala pětaosmdesátiletá Marie Danielová, která ve vepříkovské stanici donedávna bydlela. Její manžel tam byl správcem, ona uklízečkou.
Součástí technologie byly také rotační měniče napětí - masivní šedé válce s nápisy v azbuce, které se ještě předloni v budovách vepříkovského areálu nacházely.
Zesilovačka Vepříkov měla dvacet stálých zaměstnanců a také nenápadný další stálý dohled. „Protože zde byla vedena i horká linka Moskva–Praha–Berlín, byla stanice vedena jako přísně tajný objekt. StB zde kontrolovala situaci pomocí důvěrníka s krycím jménem Olda,“ poznamenal ve své studii Okres na východě 1960-1989 historik Prokop Tomek.
Rybník, les i louka
Podobné stanice jako Vepříkov byly od sebe vzdáleny přibližně šedesát kilometrů, přičemž obsluha každé stanice hlídala 30 kilometrů kabelu na obou stranách.
„Vše bylo promyšleno. V hlavní budově byl generátor na naftu, takže stanice byla plně soběstačná. V budově byly tři byty pro zaměstnance, spousta provozních a kancelářských místností. V suterénu pak byl protiatomový kryt. Garáže včetně montážních jam byly vyhřívané. K areálu patřil rybník pro chov kaprů, les pro dřevo a louka pro seno,“ popsal Jiří Hromas z firmy Max Merlin, která byla několik let vlastníkem vepříkovské zesilovačky.
V areálu byly garáže pro zásahová vozidla montážní čety, v osmdesátých letech přibyly také přístavby s výkonnými radiostanicemi. Byly zde tři studny a vlastní čistička vody. V zahradě jsou kromě jabloní také dvě nenápadné budky - nouzové výlezy z malého protiatomového krytu.
V současnosti nový majitel areál stavebně upravuje k bydlení. Prostornému sklepení však stále vévodí výkonný naftový agregát Škoda s rokem výroby 1960, část ventilace a rozvodné skříně.
Marie Danielová s manželem se do tehdy dokončované budovy zesilovačky přistěhovala v roce 1962. „Tehdy se to teprve připravovalo do provozu, inženýři ze Sovětského svazu v budově montovali přístroje, všechny byly sovětské. Kabely už ale byly tou dobou zakopané v zemi,“ vzpomíná Danielová.
Pád smetáku
Dodnes nechápe, proč v roce 1968 při okupaci vepříkovskou stanici neobsadili Rusové, jako to udělali na podobných zařízeních v Praze či Brně. „Asi to ve Vepříkově ani nenašli, jak to bylo tajné. Už v šest hodin ráno 21. srpna mi hlásila obsluha, že na Ruzyni přistávají vojenská letadla. Čekali jsme, že nás taky obsadí, ale nic. Měli jsme strach. V Brně se na zesilovačce stalo, že uklízečce upadl smeták a ruský voják se samopalem, jak slyšel tu ránu, chtěl začít střílet. Byly to nervy. Tehdy se mluvilo o tom, že zaměstnanci Správy dálkových kabelů chtěli udělat v reakci na okupaci nějakou sabotáž, ale asi k ničemu nedošlo, protože se nic nedělo,“ vybavila si Danielová.
V nenápadném domku v obci Vepříkov na Havlíčkobrodsku sídlila v letech 1961 - 1991 tajná zesilovací stanice Mezinárodní kabelové koaxialní magistrály Varšavské smlouvy. Horké linky na trase Berlín - Praha - Moskva.
Mapy poskytuje freytag & berndt. © freytag & berndt, SHOCart, přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost také vytváří knižní sérii Toulavá kamera s tipy na výlety po celém Česku, která je ideálním dárkem pro obdivovatele krás naší vlasti.
Běžný člověk zvenčí neměl na zesilovací stanici přístup. „Každému se zapisovaly u vchodu legitimace, dohled byl přísný,“ líčí Danielová. Součástí technického systému v rámci vepříkovské zesilovačky byly podle jejích vzpomínek ještě dva bunkry: u Habrů a obce Klouzovy. Dnes už jsou prý však zbořené.
V kabelu MKKM-1 byl natlakovaný vzduch nebo plyn. Tlak na koncích kabelu registrovaly tlakové senzory, které signalizovaly jeho případné poškození. Podle jednoho z německých badatelských webů vždy jeden díl kabelu měřil 300 metrů, po kterých byl s dalším dílem propojen spojkou. Byl uložen v hloubce přibližně dvou metrů. Na území bývalé Německé demokratické republiky východní Němci označovali také FK-165 a dál na území bývalého Československa jej označovali jako GK-265.
Kabel byl schopen přenášet současně 1 920 telefonních hovorů, ale také televizní signál mezinárodního vysílání v zemích východního bloku v časech socialismu, známého jako Intervize. „Tímto kanálem byl přenášen barevný televizní signál přenosu letních olympijských her v Tokiu v roce 1964 a živě vysílán v Berlíně,“ napsal zmíněný německý badatelský web.
Lidé ve Vepříkově říkali stanici horké linky prostě „zesilovačka“. Vyjma zaměstnanců vázaných mlčenlivostí však stěží někdo tušil, odkud kam tudy vede tlustý a nedotknutelný kabel pod zemí.
Autobusová zastávka před areálem i dnes nese všeříkající název „Vepříkov, spoje“.
