Fotograf Jiří Michlíček se z Velkého Meziříčí vypravil pěšky třeba i na...

Fotograf Jiří Michlíček se z Velkého Meziříčí vypravil pěšky třeba i na vrcholek Řípu. Tato trasa měřila 270 kilometrů. | foto: archiv Jiřího Michlíčka

Mýdlo půlí, kartáček uřízne, ale fotoaparát na dlouhé pouti vláčí pokaždé

  • 1
Fotograf Jiří Michlíček má za sebou nejen výšlapy po rodné Vysočině, na Říp či do Vídně, ale prošel také severním pobřežím Španělska či francouzskou Provence. Jeho putování mapuje aktuální výstava fotografií v novoměstském Horáckém muzeu, nazvaná příznačně Evropou cestou necestou. K vidění je do 29. března.

Pětašedesátiletý fotograf z Velkého Meziříčí se pro dlouhé pěší pochody nadchl až v osmačtyřiceti letech. Když tehdy jeho kamarád Pavel Pešek vychvaloval knihu o pouti Čechů do španělského Santiaga de Compostela, řekl si, že tam dojde také. „Cíl nějakého putování bývá obestřen honosnými myšlenkami, v mém případě šlo ale jen o spontánní nápad,“ popisuje Michlíček. 

Výstava dokumentuje posledních sedmnáct let vašich pěších túr po Evropě. Předtím jste se turistice nevěnoval? 
Nějaké semínko mého nadšení pro pěší pochody bylo zaseto asi v dětství. Náš učitel na základní škole Karel Doležal s námi chodil na túry po Vysočině. Nejenže nás tahal po kopcích, ale uměl o místech, kudy jsme šli, i zajímavě vyprávět. Pak jsem měl ale jiné zájmy, přišla práce, děti… Znovu jsem se k tomu dostal až v těch osmačtyřiceti letech.

Co za návratem do terénu stálo?
Kamarád Pavel Pešek básnil o knize, kdy dva Češi doputovali do Santiaga de Compostela. Řekl jsem tehdy, že pokud byli zvyklí chodit, že na tom asi nic zas tak těžkého není a klidně bych cestu zkusil. Obul jsem pak boty a vyrazil do terénu otestovat, co vydržím. Ušel jsem deset kilometrů a myslel, že mi upadnou nohy. Když kamarád viděl, že trénuji, začal s tím také, a nakonec jsme se na pouť vydali. Za naší cestou tedy nebylo žádné poslání, ale prostě jen touha to vyzkoušet.

Jak to dopadlo?
Cestu jsme měli rozloženou na etapy a absolvovali ji v letech 2003 až 2007. Každý rok jsme ušli zhruba 750 kilometrů a jeli jsme zase domů. Tam jsme pak vydělávali peníze, abychom se mohli další rok vrátit na místo, kde jsme v předchozí etapě skončili. Ne vždy těch 750 kilometrů vyšlo. Podcenili jsme třeba švýcarskou ekonomiku, kde ceny za ubytování a jídlo byly poněkud vyšší než v první etapě přes Rakousko, takže abychom neprojedli rodinné úspory, natáhlo se naše putování nakonec až na pět let.

Několikrát jste vyrazil na túru s Petrem Hladíkem, ředitelem novoměstského hospicu. Kam to bylo?
Na jaře roku 2016 jsme putovali od pramene Moravské Dyje, která pramení u obce Panenská Rozsíčka a teče do Rakouska. Ušli jsem 160 kilometrů a naši cestu ukončili v Šatově. V roce 2018 jsme se vypravili na 270 kilometrů dlouhou trasu z Velkého Meziříčí na Říp. O této cestě napsal Petr Hladík na Facebook a vyhlásil, že když nám lidé za každý našlapaný kilometr pošlou korunu, bude použita na nákup nového auta pro Domácí hospic Vysočina. Nakonec se povedlo vybrat 160 tisíc korun. Minulý rok jsme vyrazili do Vídně, kde jsem byl pěšky už jednou v roce 2015 s kamarádem Honzou Kovaříkem. Loni však se mnou nešel jen Petr, ale i moje vnučka a její kamarádka.

Jak jste k tak mladému doprovodu přišel?
Holky, tehdy čtrnáctileté, se mě ptaly, jaké to je, chodit tak dlouhé štreky. Tak jsem jim řekl, ať to vyzkoušejí také a vydají se se mnou do Vídně. Výzvu přijaly, poctivě trénovaly - chodili jsme po okolí s batohy, v nichž měly lahve s vodou, aby si zvykly na zátěž. Zvládly to, 180 kilometrů do Vídně jsme z Meziříčí ušli za šest dní. Myslím, že to byl zajímavý kontrast stáří s mladou generací.

Zažívali jste při cestě nějaké třecí plochy právě v soužití starší a mladší generace?
To ani ne, holky jsou fajn. Ale samozřejmě odlišný přístup je tam znát. Mám už pět vnoučat a všude je to stejné - mobil v ruce, sluchátka v uších. Tak to fungovalo i na pouti do Vídně. A samozřejmě když jsem já, starý dědek, funěl do kopce, a ony už čekaly nahoře, měly ze mě legraci.

Kolik toho na zádech nosíváte?
Trvalo tři roky, než jsem zátěž vyladil. Začínal jsem kdysi s šestnácti kily, loni do Vídně jsem nesl sedm. Už vím, že každé deko je znát a i třeba jen uříznuté držátko kartáčku nebo půlka mýdla pomůže. Naproti tomu vláčím těžký fotoaparát s příslušenstvím. Na svých cestách ale nemusím nosit stan a podobné vybavení, ve svém věku už si dopřávám ubytování pod střechou.

Sám necestujete. Je pro vás důležité mít parťáka?
Neumím si představit, že bych chodil sám. Parťák je pro mě důležitý. Kdyby se něco stalo, můžete si pomoci, máte si s kým popovídat…

Když jste spolu i několik týdnů v kuse, nelezete si na nervy?
Samozřejmě tam nějaké třecí plochy vznikají, ale pak prostě jdete tři hodiny na dohled od sebe a ono si to nějak sedne. A když to bouchne, tak je potřeba se v tom moc nebabrat. Hlavně ale musíte vyrazit na cestu s někým, kdo dobře zná vás, a vy znáte jeho.

Stalo se vám někdy na cestách něco nepříjemného?
K mým tradičním nepříjemnostem patří puchýře na nohou, jimž se málokdy vyhnu. Z fotek mých nohou by asi kdekdo nevěřil, že jsem vůbec zvládl jít. Pokud se místo, kde se puchýř tvoří, nepodchytí včas, je to špatné. Ve druhé etapě Compostely jsem měl rány až do živého masa. U jedné stařičké majitelky rakouského penzionu jsme museli zůstat několik dní, kdy mi dělala bylinné koupele na nohy. Jenže penzion stál peníze, to nešlo se tam válet, museli jsme jít dál. Bolest, když jsem vyšel, byla taková, že jsem se bál zastavit, díky čemuž jsem to nakonec rozchodil. Jednou ve Francii jsem také špatně šlápl a spadl tak šikovně, že jsem měl sedřenou půlku obličeje. Na trase jsem potom byl hodně populární, říkali mi odřenej dědek.

Kam se v nejbližší době chystáte?
Rád bych se vydal na takzvanou Královskou cestu ve Švédsku, která má asi 440 kilometrů. Jsou na ní sice po určitých vzdálenostech ubytovny, ale jinak vede víceméně pustou přírodou. Nemohu ale najít nadšence z řad kamarádů, kteří by se mnou šli - ani Petr Hladík nechce. Říká, že by se raději vydal zalidněnou českou krajinou, kde jsem zábavnější. V každé hospodě si najdu kamaráda a vykládám báchorky. V cizině, kde vám komunikaci komplikuje cizí jazyk, to tak snadné není. Ale třeba se mnou vyrazí zase vnučka s kamarádkou.

Vaše výstava je nyní k vidění v Novém Městě. Budete pak vystavovat ještě někde?
V roce 2018 jsem byl v Praze na audienci u španělského velvyslance, se kterým se dobře zná můj přítel, hrabě Jan Podstatzký-Lichtenstein. S jeho synem Karlem Aloisem jsem mimochodem absolvoval putování po severním pobřežím Španělska - Camino de Norte. Fotografie z cesty do Santiaga de Compostela velvyslance zaujaly a rádi by prý výstavu umístili v kulturním institutu Cervantes v Praze a také v Madridu. Takže nyní čekám, jak jednání dopadnou.