Třebíčská malířka má stejnou nemoc jako Forrest Gump, hrdina stejnojmenného...

Třebíčská malířka má stejnou nemoc jako Forrest Gump, hrdina stejnojmenného filmu a knihy. „V dětství se mi rozpadly kyčelní klouby, a tak jsem vyrostla v sádrovém krunýři. Nemohla jsem ani chodit do školy,“ vzpomíná. | foto: Tomáš Blažek, MAFRA

Třebíčská „malířka pěti živlů“ o sobě mluví jako o Forrestu Gumpovi

  • 0
Návrhářka Zdeňka Horká říká, že nemá ráda chemická antidepresiva. A tak maluje. „Malovat, zpívat, tančit... to jsou neškodné prostředky proti depresi, které můžu doporučit všem. A kromě toho tím sobě i druhým můžete udělat radost,“ říká rodačka z Myslibořic, jež žije a tvoří v Třebíči.

V nadsázce o sobě mluví jako o Forrestu Gumpovi – hrdinovi stejnojmenného filmu a knihy. „Mám stejnou nemoc jako on: v dětství se mi rozpadly kyčelní klouby, a tak jsem vyrostla v sádrovém krunýři. Nemohla jsem ani chodit do školy, což bylo svým způsobem skvělé, protože mě nikdo neovlivňoval,“ líčí Horká.

Už v té době prý zjistila, že umí malovat pohyb. „Naučila jsem se to i bez učitelů. Chodit, tančit, mít děti: všechno mi lékaři zakázali. A já všechny ty zákazy porušila. Cestovala jsem, mám děti, jenom chodit jsem pak zase nemohla. Nechtěla jsem jenom tak ležet, a tak jsem malovala. Za ty dva roky, co jsem ležela, jsem udělala patnáct samostatných výstav svých obrazů,“ popisuje Zdenka Horká, která sama sebe nazývá „malířkou pěti živlů“.

Ráda totiž maluje sice spontánně, ale v duchu určitého tématu. „Ráda tvořím například obrazy živlů. Obraz se přitom většinou rodí jakoby sám, pracuje intuice. Začnu malovat, když na to mám určitou náladu, koncentraci. Pak hledám v té své prvotní kresbě, v barvách – a začnu v nich vidět konkrétní námět. Maluji jednoduché obrazy, ale je v nich spousta emocí,“ říká.

Její výstřední a odvážné obrazy jsou jako přírodní energeťáky

Maluje podle nálady – ale tu tvořivou mívá často, skoro pořád... „Maluju denně, malovala jsem, i když jsem byla na operaci s nohou a nemohla jsem chodit. Malovala jsem i před narkózou. Když mi dali opiáty, tak jsem namalovala lidský mozek,“ směje se Horká.

Přitahuje ji i pojetí art recyklace: použití už existujících věcí pro tvorbu nového uměleckého díla. Maluje po zdech, navrhuje textil, vzory na hrnečky.
Její obrazy kypí množstvím sytých barev. Pro někoho je možná toho množství až nad míru. Ale nejde jim upřít spontaneitu, radost ze svobodné tvorby mimo umělecké konvence a přesvědčivou energii, kterou vyzařují.

„V Česku lidem někdy připadají moje barvy výstřední a odvážné. Ale já mám barvy ráda, jsou pro lidi důležité, vlastně jsou to takové přírodní energeťáky. Teď jsem dokonce začala malovat na barevná plátna, jsem z nich nadšená,“ vyznává se originální malířka.

Zdeňka Horká hojně publikuje na sociálních sítích. Menší obrázky často rozdává přátelům. Možná proto, že trpí opakovaným fyzickým handicapem, ji fascinuje pohyb lidského těla nebo třeba ptačí let. „Pokládám pohyb za svého druhu zázrak,“ říká malířka a během návštěvy redaktora týdeníku 5plus2 začíná na jeho přání rychlými tahy uhlem kreslit spontánní obraz – odraz přítomné chvíle. „Cítím z vás neklid. A tak je neklid určitě i v obrázku,“ popisuje malířka.

Namalovala smrt posledního bílého nosorožce

Takhle vznikají její obrazy: ruka začne něco kreslit a malířka až potom zjistí, co na obrázku je. „Umím to ale také naopak, nakreslím i něco podle předchozího záměru. Za vyšší umění ale považuju to, co se namaluje samo. Namalovala jsem například obraz Smrt posledního bílého nosorožce – a ten nosorožec pak opravdu zemřel,“ vzpomíná Horká.

Týdeník 5plus2

Každý pátek zdarma

5plus2

Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina.

Někdy do poslední chvíle neví, co na obrazu bude. „Malovala jsem obraz pro kamarády a pořád jsem nevěděla, co na něm je. Pak jsem za dva měsíce byla u nich na zahradě, kde měli postavená dvě indiánská týpí. A ta týpí jsem předtím nevědomky namalovala jako svou vizi.“

Její rodina žila v Babicích na návsi ve smutně proslulé škole, ve které se v roce 1951 střílelo. Byli tam mrtví, následovaly rozsudky a popravy.
Obrazy Zdeňky Horké ale temnotu neobsahují.

Jsou to příběhy, pohádkové vize. „Malovala jsem třeba obraz Lesní ptáci. Zpočátku to byly jen barvy, ale pak jsem tam najednou začala rozeznávat datla, žluvy. Nebo jsem namalovala obraz, jak si kohout vybírá nejhezčí slepici z hejna. Ale stejně chce mít ty slepice všechny. Vždycky je to příběh,“ říká s úsměvem Horká.