Na náročnou túru mladík úmyslně nijak netrénoval a nepřipravoval se. „To by postrádalo smysl. Chci totiž lidem ukázat, že svých snů a cílů může dosáhnout skutečně kdokoliv. Stačí dostatečně chtít a hledat k tomu všechny možné způsoby, a ne naopak důvody, proč to nejde. A nemusí se zrovna jednat o dalekou cestu, ale třeba o touhu naučit se na kytaru nebo se podívat na nějaké vysněné místo,“ vyznal se Nico Moro.
Rodilý Třebíčan start svého putování neodložil ani přesto, že jej na počátku roku skolila viróza. „Měl jsem horečky, rýmu, kašel, bylo mi zle. Ale nevzdal jsem to. Vzal jsem si nějaké léky a v úterý 6. ledna brzy ráno, ještě za tmy, vyšel z náměstí v Třebíči,“ líčí mladý muž, na jehož hlase je stále znát, že se kašle a rýmy dosud úplně nezbavil.
Těžké první dny
Ostatně také přiznává, že zvláště první dny jeho pouti - nejprve do Telče, poté do Slavonic a pak dál do Rakouska, byly velmi těžké. Kvůli doznívající nemoci, nevyspání a přes den pak silnému sněžení, větru a chladnému počasí se často ocital na konci sil.
„Šel jsem třeba podél silnice, hustě sněžilo, byla zima, sotva jsem už pletl nohama a dvakrát po sobě mě strašným způsobem ohodil sněžný pluh. Doslova mě zasypal sněhem, měl jsem problém se z toho vyhrabat a pokračovat dál,“ popisuje cestovatel, který na trase střídá silnice, okresky, chůzi městy i přírodou, včetně hor.
Zdůrazňuje ale, že za každých okolností dodržuje předpisy a z hlediska dopravy se snaží rizikovým situacím vyhýbat. „Trasu mám nějak orientačně naplánovanou. Lidé ji mohou najít na mém webu a sledovat tam i moji aktuální polohu. Od plánu se ale samozřejmě mohu trochu odchýlit, třeba když zamířím na nocleh někam jinam, než jsem původně uvažoval,“ přibližuje Nico Moro.
Přespání mu lidé nabízejí například prostřednictvím jeho sociálních sítí, kde jeho cestu sledují. A nejen nocleh. Fanoušci neváhají zmrzlému poutníkovi dovézt i další proviant a navrch přidat slova podpory.
„V Rakousku tady na mě čekala jedna paní, Češka, co tu žije. Přivezla mi fakt spoustu jídla, koláče, ponožky, termoprádlo a plno dalších věcí, které jsem ani nemohl narvat do batohu,“ směje se cestovatel.
Nico Moro (26)
|
Jindy mu další jeho příznivci koupili občerstvení či zařídili noc v motelu. Mladý muž ale přiznává, že se nesetkává pouze s pozitivními reakcemi. „Občas mi někdo napíše, že to nezvládnu, že tady beztak umřu, umrznu, že nedám ty hory. To pak samozřejmě na náladě a motivaci nepřidá. Ale uklidňuji se tím, že jsou to lidé, co asi sami nic nedokázali, a svoji zlobu a zklamání si vybíjejí na těch, kteří se rozhodli si své sny plnit,“ míní Nico, který je po otci poloviční Ital.
Italská větev rodiny však pochází nikoliv od moře, ale z hor. „Rozhodně tedy nejsem nijak přehnaně zimomřivý, jak by od Itala možná někdo čekal. Naopak – myslím si, že jsem vůči nízkým teplotám dost odolný. To se mi teď docela hodí,“ konstatuje poutník, jenž musel během túry chodit i v mrazech kolem minus 17 stupňů Celsia.
„Podle toho občas i vypadám. Červený, zmrzlý obličej, místy jsem už necítil prsty u rukou i u nohou. Že mám ztuhlé jídlo v batohu, to je jasné, ale že mi zamrzne dokonce i coca-cola, to jsem nečekal,“ říká Nico s tím, že řešit musel rovněž nefunkční mobilní telefon. Přístroj už mrazy nezvládal a nechtěl se nabíjet.
Zrovna mobil je ale pro třebíčského nadšence extrémně důležitý. Kontroluje na něm trasu, řeší ubytování, je v kontaktu s přítelkyní a rodinou, která má o něj pochopitelně obavy.
„Mám také určitou zodpovědnost k lidem, kteří moji cestu sledují na mých sociálních sítích. Podporují mě, fandí mi. Pro mnohé je to motivace začít si také plnit své sny. Takže pokud to jen trochu jde, snažím se na jejich komentáře reagovat, odpovídat jim,“ popisuje muž, jemuž se zpracováním výstupů z cest pomáhá jeho třebíčský manažer Zbyněk Koudelka.
Téměř den co den se tak na Facebooku i Instagramu cestovatele objevují souhrnná videa, základní údaje z dané etapy či fotky.
Této „pracovní“ části své pouti se Nico Moro věnuje hlavně po večerech a nocích. Přes den musí zdolat svoji dávku chůze, jež se pohybuje kolem pětadvaceti až třiceti kilometrů.
„Někdy ujdu víc, někdy méně. Záleží na počasí, zdravotním stavu i dalších okolnostech,“ vysvětluje turista, který ráno vstává ještě za tmy, aby se připravil na cestu.
Někdy jdou nohy samy
Kromě jídla, hygieny a nastudování trasy jej totiž vždy čeká třeba i důkladné mazání obličeje krémem a nekončící péče o puchýře na nohou. „Když se zbavím jedné bolesti, nebo si na ni už zvyknu, objeví se zpravidla hned jiná,“ bere svá příkoří s úsměvem.
Poté, co odezněla nemoc a dny na cestě přibývají, se ale dle svých slov dostává do fáze, kdy si tělo začíná na zátěž zvykat. „Občas si připadám jak robot, ty nohy jdou jakoby úplně automaticky. Je to docela příjemná změna,“ přibližuje poutník, který se na túře snaží radovat z každé maličkosti.
Ze zasněžených hor, barevného východu slunce, setkání s milými lidmi či dosažení nějaké mety. Dává si totiž i malé „mezicíle“ v jednotlivých zastaveních na trase.
Místy teploty klesaly až k −17 °C. V takových podmínkách Nico Moro pokračoval pěšky dál k Milánu.
Jednou z jeho tradičních odměn je tetování, jež si nechává dělat ve státech, které navštíví. A i o milánské metě, dosáhne-li jí, má již jasno.
„Nechám si vytetovat nápis Milano Cortina 2026 a k tomu olympijské kruhy. Nějaké tetování ale plánuji i po cestě - v Salzburgu, protože mám moc rád Mozarta a jeho hudbu,“ říká cestovatel.
Obdivuje rovněž italského pěvce Andrea Bocelliho. „Ovšem v Česku bohužel koncertuje vždy, když vyrazím na cesty. Ani teď to není výjimka, v lednu bude Bocelli vystupovat v Praze. Pořád ale tak nějak věřím, že by mohl zazpívat právě i na únorovém zahájení olympijských her v Miláně a já budu snad u toho,“ zamýšlí se Nico Moro.
Doufá, že kromě účasti na zahajovacím ceremoniálu her bude mít také možnost setkání s českým olympijským týmem. „Byla by to pro mě taková vysněná třešnička na dortu. Já jsem to dokázal, došel jsem to! A teď bude řada na našich sportovcích, aby to dokázali s co nejlepšími výsledky zase oni,“ plánuje mladík, který je i sportovním fanouškem, takže by se také rád podíval na nějaké závody či zápasy, bude-li v centru olympijského dění tato možnost.
„Ten konec nechávám hodně otevřený. Já se i obecně snažím věci až tolik neplánovat, chovám se v tomhle pořád trochu jako dítě, ale jsem na to pyšný. Přináší mi to do života plno zajímavých okamžiků, situací a setkání, které mě obohacují a sbírám díky nim cenné zkušenosti,“ vysvětluje mladý muž, který již tímto osobitým způsobem procestoval například kus Řecka, kde během 19 dní ušel 550 kilometrů.
Italská tour pro babičku
Pokoušel se také dojít z nepálského Káthmándú až do Třebíče. Kvůli potížím ve vztahu s tehdejší přítelkyní sice pouť nezvládl dokončit, i tak ale zdolal kolem tří tisíc pěších kilometrů napříč Nepálem, Indií, Pákistánem, Ománem, Spojenými arabskými emiráty, Kuvajtem, Saúdskou Arábií a Arménií. Zpětně jej ale tento „nezdar“ stále mrzí, takže si výšlapem do Milána chce trochu napravit reputaci.
Celou svoji italskou tour by rovněž rád věnoval své zesnulé babičce, s níž se kdysi nestihl rozloučit. „Umírala v době, kdy jsem byl v Indii. Chtěl jsem se na Vánoce vrátit domů hlavně kvůli ní, ale neudělal jsem to a babičku jsem už nikdy neviděl. Dodnes mě to mrzí, a tak bych alespoň touto cestou chtěl svou chybu symbolicky odčinit, a jít právě pro ni,“ přiblížil Nico Moro.
Na sítích se poutník setkává i s komentáři, že by měl raději dělat „něco pořádného“. On ale bere své cestování jako poslání, o němž mimo jiné napsal knihu nebo přednáší na školách.
„I kdybych inspiroval jen jednoho člověka, má to smysl. Navíc já za svůj život prošel opravdu spoustou prací – nebojím se zkusit cokoliv,“ zdůraznil influencer s tím, že dělal třeba na benzince, číšníka, animátora, překladatele či v reklamách, stavěl ohrady pro krávy nebo vyřezával náletové dřeviny.
