Když před sedmi lety odešla Anna Řádová z pelhřimovské nemocnice, kde celý život pracovala jako zdravotní sestra, nedovedla si představit, že by v důchodu přestala pomáhat lidem.
Od té doby pracuje jako zdravotní sestra a pečovatelka domácí hospicové péče, osobní asistence a pečovatelské služby Oblastní charity Pelhřimov. Před časem ji její kolegyně nominovaly na ocenění Národní ceny sociálních služeb v kategorii Pečovatelka roku v terénních službách. Probojovala se až mezi pětici finalistů. A zároveň byla jediným zástupcem Vysočiny mezi všemi finalisty tohoto ocenění, jež má celkem čtyři kategorie.
Když se informace o její nominaci objevila na Facebooku, snesla se na Annu Řádovou velká vlna podpory. Příspěvek měl spoustu „lajků“ a množství komentářů, ve kterých na ni její bývalí pacienti vzpomínali.
Své službě nemocným zasvětila 51 let svého života a rozhodně s tím nechce jen tak přestat. „Škoda že jsem stará. Ta práce mě prostě baví,“ říká i v sedmdesáti letech stále vitální a skromná zdravotní sestřička Anna Řádová.
Anna ŘádováJe jí 70 let, pochází z Košetic na Pelhřimovsku. Vystudovala Střední zdravotnickou školu v Humpolci. Od maturity pracovala jako zdravotní sestra v pelhřimovské nemocnici. Posledních sedm let, kdy je v důchodu, se věnuje práci v Oblastní charitě Pelhřimov. Pracuje jako zdravotní sestra a pečovatelka domácí hospicové péče. Letos se jako jediná z Vysočiny probojovala až mezi pětici finalistů celostátní soutěže Pečovatelka roku. Je vdaná, má dvě děti a tři vnoučata. K jejím zálibám patří práce na zahrádce a starost o psa. |
Co pro vás postup mezi pětici finalistů Národní ceny sociálních služeb znamená?
Prvně jsem byla rozzlobená, že mě kolegyně nominovaly, protože se nerada někde předvádím. A nakonec jsem byla šťastná, že jsem se mohla toho všeho zúčastnit, včetně vyhlášení výsledků na Novoměstské radnici v Praze. Velký dojem na mě udělala paní Hana Maciuchová, která udílení cen moderovala.
Prý máte od ní i věnování.
Ano: „Pro Aničku s přáním všeho nejlepšího. Jsem šťastná, že jsme se potkaly. Hana Maciuchová.“ Máme i společnou fotografii. Je to moje oblíbená herečka. Setkání s ní pro mě bylo velkým zážitkem.
Své práci zdravotní sestry se věnujete už jednapadesát let. Co vás úplně na počátku přivedlo na myšlenku začít studovat zdravotnickou školu?
Byl to truc. Měla jsem bratra o jedenáct let mladšího. A protože jsem na něj žárlila, šla jsem na zdravotnickou školu do Humpolce, abych mohla jezdit každý den domů. No a nakonec z toho bylo povolání, které jsem nadevše milovala.
Čím si vás ta práce tak získala?
Mám ráda lidi. A ráda s nimi pracuji. Nemocní lidé jsou vděční.
Kterými odděleními jste si za tu dobu prošla?
Začínala jsem na chirurgii, po mateřské jsem pak začala pracovat na ORL, a když se toto oddělení zrušilo, přešla jsem opět na chirurgii. A tam jsem pracovala až do důchodu v roce 2010. Primářem mi tam byl úžasný pan doktor Karel Křikava, s kterým jsem kdysi i začínala a nakonec jsme spolu na oddělení i končili.
Nikdy jste netoužila jít pracovat třeba na ambulanci, kde by nebyly směny?
Kdepak, ani náhodou. To by mě vůbec nebavilo. Je to samé papírování a na to já nejsem. Chyběl by mi tam kontakt s lidmi. Kupodivu mě ani nikdy nelákalo interní oddělení, kde se léčí konzervativně, tedy hlavně léky.
Které z těch oddělení vám tedy nejvíc přirostlo k srdci?
Hodně mě to bavilo na ORL. Pracovalo se na ambulanci, u lůžka, ale dělaly jsme i na sálech, kde jsme si připravovaly nástroje a asistovaly u zákroků a operací. Také pacienti tam byli věkově rozmanití – děti, dospělí, ženy, muži. Bylo to fajn.
Proč jste se pak rozhodla pracovat v důchodu jako sestra pro Charitu?
Už tak jsem čtyři roky v nemocnici přesluhovala. Když jsem pak odešla 30. června skutečně do důchodu, po pár týdnech jsem zjistila, že mi lidi chybí. Začala jsem tedy něco hledat. Nakonec mě dcera upozornila na inzerát z Charity, kam jsem se šla 20. září zeptat na místo, a už o den později jsem nastupovala.
Jakou práci zastáváte?
V hospici se věnuji těžce nemocným pacientům, které si rodina přeje nechat zemřít doma v rodinném prostředí. My jim pomáháme, aby péči o ně doma zvládli a aby je dochovali až do jejich posledních chvil. V nemocnici takové možnosti, aby umírajícího člověka někdo držel za ruku a byl s ním i v těch nejtěžších momentech, zkrátka nejsou. Rodina se o ně stará celých 24 hodin. My tam jezdíme jenom pomáhat. Dáváme infuze, aplikujeme injekce, děláme odběry, převazy, snažíme se jim radit.
Kolik míváte klientů?
Někdy máme jednoho klienta a jezdíme k němu třeba i třikrát denně. Máme pohotovosti 24 hodin denně, kdy jsme na telefonu. Když se mu najednou přitíží, zavolají nám a jedeme. Vezeme třeba kyslík, nebo aplikujeme injekce či infuze. Velký obdiv u mne mají hlavně rodiny, které se doma o nemocného nepřetržitě starají.
Povězte, jak moc k těmto rodinám přilnete?
Snažím se moc ne. Je to náročné na psychiku. Měla jsem jednoho pána, za kterým jsem jezdila skoro dva roky. Když pak zemřel, ač jsme všichni věděli, že to jednou přijde, byla jsem z toho hodně špatná. Od té doby se snažím držet trochu stranou. Ale moc to nejde. Důležité pro nás jako pro hospicové sestry je také umět se s klientem včas rozloučit. Když to neuděláte a on zemře, pořád to máte v hlavě někde zasunuté. A to je špatně.
Vídáte se pak třeba s těmi rodinami, i když už tam nedojíždíte za pacientem?
Ano. Několikrát se mi stalo, že jsem se skamarádila s manželkami klientů a jsme přátelé dosud. Vážím si lidí, kteří mě pustí do domácnosti, věří mi, otevřou se mi a přijmou mě mezi sebe.
Ve světě bílých plášťů a injekčních stříkaček se pohybujete přes půl století. Co podle vás české zdravotnictví potřebuje především?
Hlavně brát lidi jako lidi a ne jako body nebo kusy. To se mi nelíbí.
Jak dlouho si představujete, že budete ještě pracovat?
Dokud mi hlava bude sloužit, tak bych pořád ráda chodila mezi lidi. (usmívá se)
