I když letos oslaví již pětasedmdesátiny, jeho nesmírná aktivita ho neopouští. František Zobač je nejen bývalý pedagog, ale i autor prací z historie regionu, malíř, fotograf a sběratel.
Malujete od dětství, nebo u vás přišel impuls k malování až v pozdějším věku?
Jako dítě jsem samozřejmě maloval, ale jen tak normálně jako ostatní děti v dlouhých chvílích, třeba v zimě. Na gymplu se tenkrát žádná výtvarka neučila, až potom na pedagogickém institutu jsem se na výtvarnou výchovu zaměřil. Tam mě to chytlo a začal jsem malovat. Měl jsem tu výhodu, že jsem měl jako mistra svého strýce. To byl malíř samouk par excellence. Dělal překrásné věci.
Malování ale není váš jediný koníček...
Já jsem byl vždycky sběratel. Vždycky jsem zkrátka musel něco sbírat. Třeba nálepky od zápalek. Pak mě to přestalo bavit a začal jsem se známkami. Pak jsem měl jiné zájmy, známky šly stranou a vrátil jsem se k nim, až jsem byl starší. Dlouho jsem je sbíral. Jenže potom jsem si řekl: Co s tím? A taky se to stalo poměrně drahou záležitostí. Nakonec jsem toho nechal a podařilo se mi je prodat. Sice jistě se ztrátou, ale to nevadí. Měl jsem do toho to malování a pak taky pohlednice.
Proč zrovna pohlednice?
Když jsem sbíral známky, tak do klubu chodil takový balík se sešitky, kde byly známky nebo korespondenční lístky nebo tam byly třeba i pohlednice. A jednou jsem koukal na jednu z nich a říkám si: Jééé, to je hezký! A najednou mě trklo, že to Nové Město není vůbec škaredé město a taky, že jsem si ho mohl dost dobře pamatovat, protože jsem rád cestoval kolem dokola. A tak jsem nějaké pohledy koupil, něco jsem měl, no a tím to začalo. Bylo to někdy v polovině 80. let.
Sbíráte pohlednice pouze Nového Města na Moravě?
Mám sbírku pohlednic od české Svratky přes Sněžné, Nové Město na Moravě a končím v Pikárci, Bobrůvce, Bohdalci a Bobrové. Mám toho požehnaně – kolem čtyř tisíc kusů. A protože už jsem v poslední době těžko něco sháněl, začal jsem sbírat pohlednice na motivy Vánoc a Velikonoc. Žena nade mnou kroutí hlavou a ptá se mě, k čemu mi to bude. (směje se) Je to, jak říkám: Jsem prostě sběratel.
Kde se dají takové pohlednice sehnat?
Dneska samozřejmě na internetu. Ale já jsem prvně začal jezdit na burzy, hlavně do Brna. Tam bývaly dvě, kde jsem toho pořídil opravdu hodně a velmi výhodně. Tenkrát se to dalo. Bylo to i proto, že Brňáci vždycky rádi jezdili na Novoměstsko a do jeho okolí. Byl jsem dokonce členem klubu sběratelů pohlednic Orbis Pictus. Pak to prostě zkrachovalo, je to asi tak pět let. Pamatuju si i na jednoho pána, s kterým jsme obchodovali. Měl obchod – filatelistický, s pohlednicemi a starožitnostmi. Tenkrát mi řekl: „Pane Zobači, jestli můžete, nakupte co nejvíce pohlednic teď, když jsou za pět korun. Už brzo budou stát patnáct.“ No, ceny šly nahoru dost.
Jsou to už vlastně starožitnosti...
Ano, nemůžeme se tomu divit. Když máte nějaký pohled z roku 1895, je to přece úctyhodné stáří.
Zdědil po vás někdo sběratelskou vášeň?
Můj syn, jeho děti a moje žena k tomu nemají absolutně žádný vztah. Tím pádem to asi odkážu muzeu. No, co taky s tím, že jo?
Vůbec nevypadáte na svůj věk, jak to děláte?
Já že nevypadám na svůj věk? To jste mě měla vidět předloni koncem roku. Byl jsem na tom moc špatně. Měl jsem těžký zápal plic a k tomu problémy se srdcem. Přes dva týdny jsem ležel na JIP. Žena se tenkrát o mě hodně bála. Ale děkuju, že to říkáte. Měl jsem vždycky moc rád sport, hlavně atletiku. A jako děti jsme trávili veškerý čas venku. Pořád jsme se hýbali.
Měl jste ve sportu úspěchy?
Na gymnáziu jsem reprezentoval školu ve sportovních soutěžích. Jednou, to si vzpomínám, jsme s mým spolužákem dokonce zvítězili na akademickém mistrovství republiky ve Špindlerově Mlýně v orientačním běhu.
Narodil jste se v Novém Městě?
Já jsem rodilý Novoměšťák. Rodiče byli oba Horáci – tatínek z Kuklíku, maminka z Blatin. Já jsem se narodil na Šanghaji. Tak se v Novém Městě říká malé čtvrti vedle sídliště, vznikla už před druhou světovou válkou. No, a přestěhoval jsem se na Korsiku. Tak se zase říká této čtvrti, kde nyní žiji. Takže jsem vlastně světoběžník. (směje se)
Svůj pracovní život jste jako učitel věnoval dětem. Bylo to jediné vaše povolání, nebo jste dělal i něco jiného?
Celý svůj pracovní život jsem se pohyboval ve školství. Byl jsem ten šťastný ročník, který maturoval v sedmnácti a po čtyřech letech v pedagogickém institutu jsem vlastně už v jedenadvaceti začal učit. Jako specializaci jsem měl ruštinu a výtvarku, a když nepočítám jeden rok v Pionýrském domě, další rok na 3. ZŠ ve Žďáru, tak jsem vlastně celý život učil na základní škole v Bobrové. Jen ještě tři roky před revolucí jsem byl takzvaně vykopnut, abych dělal vedoucího odboru školství. Pak ale, zaplaťpánbůh, přišla revoluce a já jsem se mohl znovu vrátit k učitelování. No, a od roku 2005 jsem v penzi. Byl jsem sice ještě párkrát vypomáhat, ale už se raději věnuji svým koníčkům.
V čem myslíte, že jsou dnešní děti jiné než ty, které jste učil tenkrát na začátku kariéry?
Dnešní děti mají zcela určitě úplně jiné možnosti. Prostě mají všechno, na co si vzpomenou, protože ta naše dnešní společnost je taková… Je mi líto dětí, které nemají zrovna nejkvalitnější rodiče.
Co tím myslíte?
Třeba, že jsou to například bohatí lidé, kteří vidí v životě úplně jiné hodnoty, než by měli vidět. To se samozřejmě přenáší i na děti. No, a ty se pak ve škole chovají tak, jak se chovají… Já musím říct, že když jsem nastoupil do Bobrové a začal jsem učit, tak jsem žasl, jak tam byly hodné děti.
Nikdo nevybočoval?
Taky se tam samozřejmě vyskytovali „sígři“ a intelektově slabí žáci, ale všechny děti měly zájem se učit. Nestávalo se mi, že by dostávaly pětky z důvodu, že by neměly zájem se učit. Dřív děti neměly tolik „poutačů“, co mají dnes. Taky musely doma pomáhat… Ale to všechno s sebou přináší doba.
S jakými pocity jste se s prací v bobrovské škole loučil?
Když jsem končil, určitě děti byly jiné než dřív. Na druhou stranu musím říct, že i tehdy jsem měl s většinou z nich hezký vztah. Možná jsem pro ně měl vzhledem ke svému věku těsně před důchodem víc pochopení než ostatní. Těžko říct. Každopádně dnešní společnost je taková, že jeden nemá na druhého čas, jeden nemá na druhého náladu… A bohužel někteří rodiče nemají náladu ani na své děti. Ale to mě už naštěstí tolik nemusí pálit. (smích)
Jaký jste byl vy jako školák?
Já bych taky lajdal, kdyby mě naši nevedli. Musel jsem chodit na náboženství a na housle. A po nějaké době jsem jako každé vynalézavé dítě řekl matce: „Ty, mami, já bych přestal chodit do toho náboženství, protože ono už je toho na mě moc, víš?“
Co na to vaše maminka?
Slevila a já jsem přestal chodit do náboženství. Za rok jsem to na ni zkusil s houslemi. (směje se) Ale ona byla moudrá žena. Jako by tušila, že to jednou budu potřebovat. Měli jsme totiž na pedagogické fakultě povinnou výuku na hudební nástroj. A to pak bylo, jako když to najdete. Rodiče se do výchovy zkrátka nějakým způsobem musí zaplést, jinak člověk roste jako dříví v lese. Na druhou stranu některé děti, jako třeba můj syn, se potřebují přesvědčit o věcech samy. Ale stejně, kdyby náhodou bylo potřeba, musí stát rodič nablízku.
