„V podmínkách, jaké panují, to byl nadlidský výkon,“ přitakává hlavní rolbař a správce Vysočina Areny Tomáš Procházka. „Nebyl to čtyřdenní svěťák, makat takto dva týdny v kuse je náročné pro všechny,“ dodává.
Všechny medaile jsou rozdány, spousta lidí si myslí, že by si organizátoři, kteří dokázali udržet trať i za jarních podmínek pro závodníky, taky „placku“ zasloužili.
Ano, medaili by si zasloužili všichni. Každý den jsme naváželi sníh, v sobotu večer naposledy. Museli jsme navozit Plačkovec, který jsme v sobotu při štafetách museli vynechat a závodníci místo něj jeli Omegu. Po předání medailí jsem v sobotu zase sedl do rolby a šli jsme na to. Museli jsme spravit trestné kolo, palebnou čáru, střelnici i start a stadion, celé si to polehalo. Už jsme měli stadion v závěru šampionátu trošku křivý, po navážení sněhu se to moc nespojovalo podle mých představ.
Takže sobotní večer byla poslední velká šichta? Kolik lidí se během šampionátu zapojilo?
Jsme tři rolbaři, jeden bagrista a jeden řidič s tatrou, který naváží sníh ze zásobníku. Na stadionu a střelnici makalo padesát až osmdesát lidí. Bez nich by to nešlo.
Počasí je na první půlku února abnormální, padají teplotní rekordy. V aréně pracujete sedm let, zažil jste za tu dobu, že by v únoru nemrzlo dva týdny v kuse ani v noci?
Ne. Při šampionátu mrzlo jen jednu noc, nejnižší teplota byla minus tři stupně z úterý na středu. I to nás zachránilo, protože jsme mohli tratě spravit a jeden den byl takový „odpočinkový“. Respektive to bylo klidnější, moc sněhu neodtálo.
Ve zbytku týdne ale znovu pršelo a sníh dál odtával před očima.
To můžete porovnat sám, když jste se mnou před měsícem seděl v rolbě, kolik sněhu jsme všude měli. Co se letos děje s počasím, to jsem nezažil. Něco neuvěřitelného.
Tehdy jste v půlce ledna mluvil o tom, že se sněhem máte vyhráno. A vlastně jste měl pravdu, protože ty dva mrazivé lednové týdny celý šampionát zachránily, že?
Přesně tak. Bez sněžné jámy, zásobníku na 60 tisíc kubíků sněhu, bychom šampionát neudělali v žádném případě. Je něco jiného spravovat tratě jednou za týden a každý den. Někteří už padali na pusu.
Kolik hodin denně jste při šampionátu makali?
Dvanáct až patnáct, rekord máme s ostatními rolbaři devatenáct a půl hodiny. To jsme znovu naváželi celý stadion a tratě. Spát jsem chodil domů, jen jednu noc jsem tady zůstal s klukama, už nemělo cenu odcházet, jak jsme byli unavení.
Zaznívají i kritické hlasy, zda vůbec pořádat takovéto akce v takové nadmořské výšce. Co na to říkáte?
Teploty jsou v tuhle chvíli extrémní. Poprvé, co něco takového zažívám. V žádném případě nesouhlasím, že by se tady takového akce neměly konat. Když máme plný zásobník, můžeme dělat závody, bez něj ne. Na umělém sněhu se jezdí všude. Nechci si úplně fandit, ale máme nejlepší zásobník s nejlepším sněhem. Stříkáme suchý sníh, vidím, jak se vrství, vím, co to dělá, když jsme někde zasněžovali přímo tratě a kde jsme sníh dováželi. Z jámy je tak kvalitní, že si troufám tvrdit, že je jeden z nejlepších na světě.
Při šampionátu jste si vyslechli spoustu pochvalných slov. Od koho potěšila nejvíc?
Od Michala Krčmáře, Kuby Štvrteckého a samozřejmě od Nora Laegreida, který nám věnoval po vítězství ve sprintu medaili. (Po závodě prohlásil, že jeho zlato patří organizátorům, protože díky nim si mohl dojet pro vítězství s vysokým startovním číslem – pozn.red.)
Už se s ní Laegreid zastavil?
Ještě ji nemám. (směje se)
Co bude dál po šampionátu?
Pro mě šichta nekončí, ale už budou osmihodinové. Minimálně měsíc budu uklízet, už ne v takovém zápřahu. Chceme ještě uspořádat český pohár a další závody, takže sníh musíme udržet. Sezona končí až karnevalem, to je taková rozlučka pro nás pro všechny.
Jaká bude první věc, kterou uděláte, až v aréně zhasnou světla?
Pozval jsem celou svoji partu, těch padesát lidí, na pečené koleno a pivo. Scházíme se v hotelu Musil, tam „pečeme“ závody.
13. ledna 2024 |
