Zažil přitom spoustu nezapomenutelných chvil poté, co doma zazvonil třeba na známé herce či olympijské vítěze.
Kdy jste poprvé navštívil veřejně známou osobnost u ní doma?
V mých osmnácti letech. Vyrazili jsme hned po maturitě s kamarádem a sběratelem autogramů René Stejskalem na deset dnů do Prahy. Předtím jsme se domluvili u piva v Ostravě. Bylo to v červnu roku 1983. Po příjezdu do hlavního města jsme si v budce na Václavském náměstí vypsali z telefonního seznamu několik desítek volně dostupných soukromých adres dříve narozených, a tím pro nás mimořádně zajímavých herců, malířů, sochařů i sportovců.
Věděli o vás předem, že přijdete, nebo jste je překvapovali?
Nevěděli. Nehlásili jsme se předem. Také se díky tomu i stalo, že nebyli doma nebo schválně neotevřeli.
Menšíka přivezli do dvora k zadnímu vchodu. Stěží vystoupil z auta, na sobě měl dlouhý kabát s postaveným límcem. Hodně těžce dýchal, byl vyhublý, pamatuji si jeho utrápený pohled a slzavé oči. Doprovázela ho zdravotní sestřička.
