Úkolem brigádníka při sčítání dopravy je stát, sedět či popocházet v předem daném čase na vytyčeném místě a do mobilní aplikace zadávat počty projíždějících aut různých kategorií.
Kdo se chce zapojit, musí se registrovat, vyplnit, podepsat a odeslat smlouvu. Následuje nutné stažení mobilní aplikace a školení, při němž je třeba na monitoru správně spočítat automobily projíždějící na videu.
Pak už je možné si v aplikaci rezervovat volné sčítací směny. Ty jsou vždy čtyřhodinové. Po tuto dobu musí být sčítač u silnice a v aplikaci ťukat na symboly jednotlivých aut. To vše je především pořádná nuda. Čtyři hodiny sedět na místě a civět střídavě na mobil a na silnici, to do deseti minut spolehlivě přestane bavit.
První směnu mám v České Bělé. Městys před lety obkroužil obchvat, ale statistiky zajímalo, kolik aut projede po bývalé hlavní silnici centrem. Za čtyři hodiny jich napočítám 580. To není úplně málo, ale třeba i několik minut v kuse po silnici neprojede nic.
Sedím v autě před hasičskou zbrojnicí. Slunce venku pěkně peče, ve voze pak ještě víc. Otevřenými okénky alespoň příjemně fouká.
Okolo projíždí nejvíc osobních aut, to je všude stejné. Přidávají se ale i traktory a několik linkových autobusů. Brzy se nuda stává téměř nesnesitelnou, tak zkouším přeladit rádio a hraji si s mapou v navigaci. Co zkusit dostat se do Severního Irska? Jakou trasu to nabídne? Trajektem?
Jeden by si skoro dal šlofíka...
O další směně jsem věděl už předem, že bude ještě horší. Měřené místo se nachází na příjezdu do Jedouchova od Věže. Za čtyři hodiny tu projedou tři traktory a dva zemědělci se budou na fichtlu vracet z práce, tuším.
Od pravdy to daleko není… Proč si Centrum dopravního výzkumu (CDV), které za projektem stojí, vybralo zrovna tuto silničku na Havlíčkobrodsku, netuším. Asi sčítačům za trest.
Za čtyři hodiny tudy projelo 124 aut. To je v průměru jedno za dvě minuty. Když ale jede traktor a za ním jakoby zázrakem šest osobních aut najednou, mohl by si sčítač na dalších dvacet minut dát šlofíka.
Mohl, leč to nejde. Jednak z pocitu jakési zodpovědnosti. A také proto, že s podobnými pocity CDV v Jedouchově nejspíš počítalo a vymyslelo pojistku. Sčítací místo totiž umístilo přímo k velké fůře hnoje, kolem níž se pasou a bučí krávy. A létají tisíce much, které jsem pak z auta vyháněl ještě tři dny. V tom by nedokázal usnout nikdo.
Venkov přináší i další zajímavé situace. To třeba když vedle mě zastaví starší pán v na pohled ještě starší zelené felicii. Přijel ze vsi. „Mladej, taky tady čekáš na Klofáče?,“ zahuhlá děda.
Oslovení, které jsem neslyšel čtvrt století, upoutalo pozornost. „Pane, nečekám tady na nikoho. Počítám tu auta,“ odpovídám.
„Hmmm,“ zavrčí pán, jako by počítání aut bylo samozřejmé. „A nejel už okolo?“ zůstává chlapík u svého.
„To já nevím, Klofáče neznám,“ říkám a na rty se mi loudí úsměv.
Celostátní sčítání dopravy
|
„Tak já tu počkám s tebou,“ navrhne. Společnost mi nedělá ani dvě minuty. Pak zaduní velký zelený moderní traktor. Na úzkou silničku se sotva vejde. „To je von,“ rázně vykřikne chlapík a se stejnou vehemencí mává na traktoristu, aby zastavil.
Něco spolu proberou a za pár minut se jejich cesty opět rozdělí. Traktorista vyrazí na Věž, pán ve felicii se vrací do Jedouchova.
Přemýšlím, co tak důležitého řešili, když si dali sraz na opuštěné silnici na konci vesnice. Aspoň tím na chvíli zaměstnám mozek.
Třetí směna v Krátké Vsi je něco úplně jiného. A stanoviště u silnice I/34 v Pohledských Dvořácích hned za Brodem, kam mířím na čtvrtou šichtu, pak úplně jako z jiného světa. Jedno auto za druhým, na přemýšlení není čas.
Zvláště v Pohledských Dvořácích v pátek odpoledne skoro nestíhám mačkat ikony. Zatímco při minulém sčítání před čtyřmi roky byli na frekventovaných silnicích sčítači dva a každý měl na starosti jeden směr, letos – asi v rámci úspor – je člověk jen jeden.
Tři a půl tisíce aut za směnu
Krátkou Vsí po silnici I/34 za čtyři hodiny projelo 1 954 aut. Na co jsem v Jedouchově čekal celou směnu, tady jsem měl za prvních dvacet minut. V Pohledských Dvořácích na to stačilo jen pár desítek sekund. Za první hodinu kolem autobusové zastávky projelo přes tisíc aut, za celou směnu přesně 3 500.
V Krátké Vsi si dopoledne všímám, že rychleji naskakují čísla u osobních aut jedoucích směrem do Havlíčkova Brodu. Opačným na Ždírec nad Doubravou zase jezdí víc dodávek. A za celé čtyři hodiny profrčí centrem vesnice tři stovky kamionů.
Ve Dvořácích v pátek odpoledne je to přesně naopak, mnohem větší provoz je směrem od Brodu na Ždírec. V Krátké Vsi místní dlouho usilují o radar, který by měřil rychlost a odesílal přestupky. Letos na podzim se dočkají, havlíčkobrodská radnice systém úsekového měření rychlosti dodá.
Stačily čtyři hodinky a člověk má jasno, že si tu na sebe rychle vydělá. Hlavně z kopce od Ždírce padesátkou jede málokdo. Tady řidiči přijdou denně o statisíce...
A ti dva Poláci, kteří se s cisternami z kopce řítili rychlostí podobné té dálniční, by rovnou mohli přijít i o papíry.
V Krátké Vsi stojím před bývalými potravinami. Po hodině přijde chlapík, který vedle bydlí. „Jak dlouho tady budeš stát? Mohl by sis přeparkovat? Přijede mi sem stánek,“ naléhá.
Kvůli měření v daném úseku i GPS v mobilní aplikaci nemohu daleko, ale popojet o pár metrů na kraj parkoviště není problém. Chlapík se stánkem skutečně v půl desáté přijede. Postaví přístřešek a pod něj vyrovná bedny s česnekem, cibulí, brambory a další zeleninou.
Během chvíle se objeví první zákazníci. Někteří pěšky, dvě paní přijely na kole, takže u cyklistů mi v aplikaci konečně přestane svítit potupná nula. Zastaví u něho i několik projíždějících aut. Vida, a člověk by si řekl, že takoví prodejci stojí u silnic zbytečně.
To už je ale směna u konce. Je potřeba udělat fotku měřeného úseku. Zřejmě proto, aby si CDV ověřilo, že skutečně sčítač v místě byl a neťukal data doma v obýváku na gauči. Následuje odeslání měření a jeho schválení ze strany CDV. A pak by měla sčítači na účtu přistát pětistovka za každou čtyřhodinovou směnu. Za stovku aut i za ty tisíce.
