Pospíšil přišel na svět v Jihlavě v roce 1905. Na své místo narození v dnešní Křížové ulici u náměstí byl celý život hrdý. „Tenkrát jsem si samozřejmě neuvědomoval, že moje rodiště je ze dvou třetin německým městem,“ vzpomínal v sedmdesátých letech minulého století na sklonku svého života.
Jeho otec patřil k uvědomělým Čechům. Svému synovi později vyprávěl, co pro Jihlavu tehdy znamenala česká beseda a česká píseň. Právě po tátovi zdědil Pospíšil hudební nadání. Jeho otec byl sice soudcem, ale také sbormistrem a zpěvákem.
Učitel s rákoskou
V roce 1908 se Pospíšilovi odstěhovali do Telče, kde žili sedm let. Budoucí zpěvák tam zažil svého prvního učitele Kadrnožku. „Pokládal za posvátný pedagogický nástroj rákosku. Dovedl se s ní nemilosrdně strefovat do ruky,“ popisoval později Pospíšil.
Pamatoval si i požár blízkého hradu Roštejna, což se mu ještě dlouho poté vracelo ve snech. Vždy to bylo stejné: ve spánku viděl věž v plamenech, jakousi obří hořící svíčku.
A když byl v Německém Brodě (dnešním Havlíčkově), tak ze střechy pozoroval Halleyovu kometu. „Lidé si s ní spojovali předtuchy smrti a zmaru, který pak opravdu přišel v podobě první světové války,“ shrnul Jára Pospíšil ve své knize vzpomínek.
V roce 1915 se s rodinou přestěhoval do Moravských Budějovic, kde se stal studentem reálného gymnázia. Když tam chodil do školy, vedla jeho cesta přes zrušený hřbitov, přestavěný na park. Přesto se tam prý stále povalovaly zbytky kostí.
Osudový ranní rychlík do Prahy
Zlomový byl pro Járu Pospíšila 27. červen roku 1923, kdy nasedl na ranní rychlík z Vysočiny směrem do Prahy. Tehdy udělal zkoušky na konzervatoř, což byl start jeho hvězdné kariéry.
Když v polovině třicátých let uvedl hlasatel v rádiu, že bude zpívat Jára Pospíšil, přestávaly prý ženy uklízet, vařit i šít.
„To mi říkala maminka. Jára Pospíšil ve své kariéře těšil své publikum dobovými populárními šlágry a operetními áriemi, to byla jeho specialita. Nebyly ale pro něho problém ani operní árie,“ uvedl Karel Gott, když před lety odhaloval pamětní desku na rodném domě Pospíšila.
Slavný operetní zpěvák byl nějaký čas partnerem herečky Hany Vítové v době, kdy startovala její úspěšná kariéra v éře černobílého filmu. Vzali se v létě roku 1933, krátce po natáčení filmu U svatého Antoníčka. Malou svatbu jen s nejbližšími příbuznými měli na radnici v Praze-Dejvicích. Z časových důvodů jeli jen na krátkou svatební cestu, vyrazili na Karlštejn.
„Tenkrát jsem samozřejmě nemohl tušit, že tahle soukromá idyla potrvá tak krátce, že za patnáct měsíců po svatbě dojde k rozvodu, který jsem tenkrát tak těžce nesl,“ vzpomínal později Jára Pospíšil.
Rozvod byl v listopadu 1934. Zpěvák přiznal, že jeho tehdejší pocity vyjadřovala slova jedné písně, kterou zpíval: „Mosty jsou už spáleny, jenom srdce ještě hoří, chtělo by se vrátit k vám.“
Jeho fanynky o rozvodu věděly, proto když tento text tehdy zpíval ve Smetanově síni, byl zaplaven květinami. „Připadal jsem si jako nad hrobem,“ zhodnotil Pospíšil.
O mnoho let později spolu bývalí manželé jezdili po celé republice a vystupovali v estrádách. I přes dávný rozvod se k sobě Vítová s Pospíšilem chovali s úctou, někdy se v autě při cestách i drželi za ruce.
Hrál i ve filmech, slavnou kariéru však přerušila válka
S obdivem o Pospíšilovi mluvila i další slavná herečka té doby – Zita Kabátová. „Nemohu říct, že bych se zamilovávala do svých hereckých kolegů, ale Járu Pospíšila jsem milovala tak, že bych si ho i vzala,“ vzpomínala jednou Kabátová.
Stejně jako jeho následovník Karel Gott i Pospíšil si zahrál v několika filmech. Například ve snímcích Peníze nebo život, Její hřích či Ta naše písnička česká.
Druhá světová válka však jeho slavnou kariéru přerušila. Byl nucen vrátit se na Vysočinu a místo zpívání dělal u koní v Kuklíku na Žďársku. „Z prvního tenoristy Velké operety jsem se stal kočím,“ shrnul.
Později byl dokonce vězněn. I v době, kdy přežíval v lágru, trefoval se do něj antisemitský týdeník Árijský boj. Poukazoval na to, že se zpěvákovi lidé snažili pomoci. „Jedni mu nosí cigarety, druzí mu poskytují něco na zub. Přibíjíme na pranýř chování těchto židomilců a jsme rozhodnuti plnými jmény uvésti všechny, kdo se starají o blaho tohoto položida,“ štval v jednom z článků Árijský boj. A to už byl březen 1945.
Gott odmítl padesátitisícový honorář, svůj vzor uctil zadarmo
Po pádu Adolfa Hitlera působil Pospíšil v Hudebním divadle Karlín. Zpíval s úspěchem v nejznámějších operetách. Vystupoval i v důchodovém věku, často i bez honoráře jen za potlesk a květiny na různých estrádách. Zemřel v únoru roku 1979.
„My tenoristé jsme vždy byli ideálem ženských srdcí. Ať už jsme se jmenovali Caruso, Gott či Jára Pospíšil. To jsou slova Járy Pospíšila, slavného jihlavského rodáka. Tato slova jsou pro mne nesmírně lichotivá. Žádný baryton, žádný bas si neužil popularitu a obdiv žen tak jako tenoři. Nikdo nevíme, čím to je. Já sám, když se na sebe podívám, se také divím, ale je to tak. Tenoři prostě dobyli ženská srdce a ženské city,“ řekl před Pospíšilovým rodným domem Karel Gott.
Slavnost s pamětní deskou Járovi Pospíšilovi organizoval tenkrát v Jihlavě Radek Blecha, tehdejší ředitel domu kultury DKO. Když domlouval s Karlem Gottem slavnostní odhalení, nabízel mu padesátitisícový honorář. Gott odvětil, že to udělá rád a zdarma. Protože Pospíšil byl jeden z jeho vzorů.
