Rostliny a sazenice od Vejtasů za první republiky odebíral Karel Čapek, baronka Sidonie Nádherná, zástupci šlechtického rodu Silva-Tarouca, generál Jan Syrový či brněnský novinář a básník Jiří Mahen. „Ta značka funguje i dnes, její známost se dědí z generace na generaci. Nakupuje tady generace našich rodičů, která o nás ví od svých prarodičů a tak dále,“ líčí pětačtyřicetiletý Vejtasa.
Zahradnictví založil jeho pradědeček Antonín v roce 1901. Ten od počátku nepodceňoval sílu dobře cílené reklamy. „Hojně inzeroval, i po Brně nechával po vilových čtvrtích roznášet letáky s nabídkou. To mu asi stačilo na začátek, aby sehnal první zákazníky. Pak se to rozjelo,“ popisuje Vejtasa.
Trvalky a skalničky. Pradědeček Antonín oživil český jazyk
Pradědeček Antonín byl jako frontový voják za první světové války uchvácen alpinkami v Karpatech, takže si je posílal vlakem v krabicích domů a rozšířil o ně nabídku svého zahradničení. Podobně jako Josef Čapek, bratr jeho stálého zákazníka Karla, vymyslel slovo robot, tak i Antonín Vejtasa vytvořil dvě nová slova: místo tehdy používaných výrazů pereny a alpinky zavedl dnes známější slova trvalky a skalničky.
Důsledná snaha pradědečka Vejtasy o správné pojmenovávání rostlin zase jaroměřické zahradníky zpětně dovedla na zámek Bečov, kde byl Antonín Vejtasa jedním z dodavatelů alpinek na velkou skalku.
Jistá studentka při sepisování diplomové práce našla materiál, z něhož vyplývalo, že pradědeček Antonín Vejtasa na Bečov dodával rostliny. „V pradědečkových záznamech jsem opravdu našel jméno tehdejšího vrchního zahradníka na Bečově pana Kodytka, který činil objednávky. Zámek se chystáme navštívit, dodáme tam nějakou kytku. V Bečově dokonce našli v pozůstatcích skalky keramické cedulky s názvy rostlin. Já taky dělám keramické tabulky, tak bych tam znovu i já dodal kytku s tabulkou,“ plánuje Vladislav Vejtasa.
Po znárodnění hrozil zahradnictví zánik
Ve třicátých letech Antonín Vejtasa své zahradnictví vypracoval na špičkový podnik první republiky. „Vydávali objemné katalogy s nabídkou více než 1 300 taxonů, druhů a odrůd trvalek a skalniček,“ napsal před časem o jaroměřickém zahradnictví proslulý botanik Václav Větvička.
Po znárodnění po roce 1948 však stejně jako všemu soukromému podnikání hrozil Vejtasovu zahradnictví zánik. Zahradnictví fungovalo po znárodnění nejprve pod Státními statky a pak bylo součástí jaroměřického Okresního podniku místního hospodářství.
„Až do roku 1985 tomu ale stále šéfoval strýc Jiří Vejtasa, protože to byla tak odborná práce, že tam nemohli dosadit kdekoho, i když se to soudruhům nelíbilo. Pak zahradu ale rozdělili plotem, kousíček z ní nechali babičce u domu, pozemek zabrali a zahrada přešla pod místního zelináře, který ji začal využívat na zelinářské kultury a trvalky zaorával. Moje prateta Marie tehdy ve svých sedmdesáti letech přelézala plot a zachraňovala rostliny z oraniště. Na zbylém kousku zahrady u domu je kultivovala a udržovala. Jen díky tomu se mnoho rostlin zachránilo,“ vzpomíná Vladislav Vejtasa.
Kotelníci na telefonu
Od doby svého vzniku se původně pětihektarová zahrada podle Vladislava dodnes podstatně nezměnila. „Na plochách byly kultury trvalek, tehdy se nepěstovaly jako dnes v květináčích, ale ve volné půdě. Vzadu byl původní skleník u stěny, do které se opíralo slunce, takže zeď přes noc do skleníku sálala teplo. Teď tam už je novější skleník,“ popisuje Vejtasa.
V žertu dodává, že jeho pradědeček Antonín byl i vynálezcem možná prvního dálkového ovládání kotelny na vytápění skleníku. „Měl učně, kteří tam topili, jenže ti občas nevstali a nezatopili. Pradědeček si tedy nechal natáhnout telefonní linku do té kotelny a volal jim tak dlouho, dokud to ti učňové nezvedli a pradědeček měl jistotu, že zatopili. Takže to bylo takové dálkové ovládání kotelny z dvacátých let,“ směje se pokračovatel rodu. Část původního pradědečkova skleníkového kotle na zahradě dodnes uchovávají.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích z celého Kraje Vysočina. |
Že se úspěch zahradnictví Antonína Vejtasy nedostavil náhodou, to jeho pravnuk Vladislav dokládá na samotném založení zahrady. „Pradědeček zvolil místo u potoka a u hřbitova. Tím měl zajištěnou vláhu i důležité stálé odbytiště pro rostliny,“ hodnotí Vejtasa. „Jaroměřice leží ve vysoké poloze Českomoravské vysočiny, vystavené větrům a mrazům, takže rostliny jsou zde otužilé a ve vzrůstu proti kraji velice opožděné. Mohu tedy ještě po dlouhou dobu trvalky zasílati,“ psal Antonín Vejtasa v jednom ze svých reklamních letáků, které vkládal do nabídek svého zahradnictví.
Coby zahradník byl i opěvovatelem rostlin. Ostatně jeden ze svých originálních výpěstků – nový kultivar kopretiny – nazval Českou písní. „Pro vazačství jest neocenitelná také tím, že po prvním květu hned z novu podrazí, aby za krátkou dobu znovu kvetla. Posudek všech znalců vyzněl velmi příznivě,“ psal o České písni Vejtasa v jiné své reklamě. Byl básníkem květin.
