Zemědělský inženýr šestačtyřicetiletý Miloš Mička přiznává, že je „trochu“ megaloman. Když tedy jeho kamarád ze Slovenska pěl opakovaně chválu na svůj chov drůbeže, rozhodl se tehdejší majitel několika desítek býků, že do toho půjde také. „Manžel řekl, že koupíme jen pár kuřat na zkoušku. Vzal jich ale rovnou tisíc,“ usmívá se sedmatřicetiletá Jana Mičková, která je původní profesí učitelka v mateřské škole.
Oba farmáři vzpomínají, že začátky, které spadají do doby před zhruba dvanácti lety, byly dost náročné. „Jsme dobytkářský kraj, drůbeži tu nikdo moc nerozumí. Takže jsme se vše učili za pochodu – a nebylo to vždy ideální. Naštěstí nám pomáhal můj slovenský kamarád, ať už radami, nebo podporou,“ líčí Mička s tím, že býci museli jít nakonec stranou a manželé se postupně začali na statku v blízkém Zlatkově věnovat výhradně drůbeži. Zkraje coby zdroji masa, časem ale přibyly rovněž nosnice a přidala se produkce vajec.
