V adventním rozhovoru v prostorách budišovské fary jsme se ptali i na to, jak se s touto lidsky složitou situací kněz vyrovnává. „Přesunout se není jednoduché, věci si převezete, ale srdce jen tak nepřemístíte. Jsem velký kluk, ale fakt zjišťuju, že to není snadné,“ přiznává sedmačtyřicetiletý Petr Balát.
Farníci v Brtnici z vašeho odchodu neměli radost, ale v Budišově vás uvítali, povzbudilo to?
Vy to povídání nějak přeskládáte, ne? Můžu filozofovat a vy si z toho něco vyberete, že ano? (smích) V Budišově je krásně, je tady krásný kostel, krásná nově opravená fara, hodní lidé. Ale ano, moje srdce je ještě trochu s lidmi v Brtnici. A tady v Budišově… Myslím, že to půjde. Dostal jsem faru s krásnou velkou zahradou. Jen bych řekl, že tady chybí život. V Brtnici na faře jsme ubytovávali, byli tam táborníci, neustále tam někdo pobíhal. Taková fara nemůže být nikdy úplně ideálně uklizená de luxe, ale je tam živo.
Přestěhoval jsem se sem a nikdo sem nechodil. Lidé jsou tu úžasní, v neděli po mši přijdou na kafe do farní kavárny – to už tady přede mnou fungovalo. Ale to je jediné letní obývání fary. Symbolem té farnosti byla pro mne trampolína na farské zahradě. Krásná trampolína, ale nikdo na ní neskákal. Vnímám své poslání sem vtáhnout lidi, vymyslet, co s tím velkým domem, otevřít faru. Přemýšlíme o pořádání koncertů, chci rozběhnout společná setkávání – my katolíci jim říkáme spolča, potřebujeme naladit varhany... Je toho hodně. Budišov je městys s přesahem: je tady zámek, který obec spravuje a opravuje, na rozdíl od zámku v Brtnici, kde se to stále příliš nedaří. Je tu také vazba literárně historická na básníka Jana Zahradníčka, který se nedaleko narodil a zemřel, je tam kaplička, boží muka a pamětní deska. Má k Budišovu vazbu a taky už k tomu něco vymýšlím. Ještě mám na starosti nedalekou malou farnost Pyšel a od 1. ledna dostanu na starost i Tasov, který má zase vazbu na Jakuba Demla, který je tam pohřbený. Jsou tady velké kulturní stopy.
Petr BalátNarodil se 10. ledna 1975 v Čejkovicích na Hodonínsku. Prvotním impulzem na jeho cestě ke kněžství byl rok 1989, kdy byl Petr Balát na gymnáziu a vnímal porevoluční nadšení. Nastoupil do kněžského semináře, byl rok na vojně. Studoval filozofickou fakultu UK v Praze, pak seminář dokončil. Jeho učitelem byl mimo jiné Tomáš Halík. Balát zvažoval i povolání historika, filozofa či učitele. „Měl jsem dost času si všechno rozmyslet,“ říká. |
Začínáte zase od začátku, nevnímáte to i jako duchovní výzvu?
V Brtnici při rozlučce v posledních týdnech to bylo až velebení: pane faráři, tak vy už tady nebudete, jste úžasný… A já jsem taky lidem říkal, že jsou úžasní, bylo to pěkné. Tady opravdu začínám vnitřně od nuly, znovu mám učednické měsíce a roky, neznám tu lidi, pletu si jména, nevím, co kde na faře je, kde je elektrikář… Musíte vědět, kde je varhaník, kde je ministrant, když je pohřeb.
Jaký byl první den na nové faře?
Obvykle se nový a starý kněz potkávají, předávají si farnost a pak – nejlépe při nějaké bohoslužbě – se před lidmi obejmou a předají si klíče. Jenže předchůdce chtěl ukončit kněžskou službu, mít pauzu. Chtěl skončit k 30. červnu, kdy já byl na pouti v Santiagu, takže klasické předání nebylo. No. Až jsem se vrátil ze Santiaga, přijel jsem sem. Čili červenec byl provizorní, zaskakovali tady kolegové. V sobotu 30. července jsem si v Brtnici sbalil věci, naložili jsme auto. Auto sem přijelo, tady čekali lidi a přenášeli mé věci do baráku. A pak o něco později jsem přijel i já. Věci už jsem tu měl, paní mi předala klíče, řekli: vítejte a odešli. Ale pak tady přijetí v Budišově bylo krásné. Při první mši svaté v neděli jsem dostal nádherný malovaný obrázek a květiny, lidé nabídli pomoc, přijali mě.
Byly slzy?
Ano, byly. Už při loučení. A když jsem pak odjížděl z Brtnice… no... řeknu to: cestou od Brtnice až do Třebíče jsem opravdu plakal. Pak už ne. Možná proto, že není fyziologicky možné tak dlouho plakat. (smích) Možná je v tom i kousek nezralosti, že by kněz měl vypnout prsa a říct: Jsem tady! Ale – měli jsme se tam rádi, to srdce tam v Brtnici částečně ještě pořád je.
Budišov prošel v roce 2006 údajnou korupční aférou ohledně dotací na rekonstrukci zdejšího zámku, kdy měsíc strávila ve vazbě pozdější eurokomisařka Věra Jourová, zatčen byl budišovský starosta Ladislav Péťa či někdejší tajemník premiérů Zdeněk Doležel. Kauza nebyla zcela vyjasněna, ale určitě poznamenala v Budišově mezilidské vztahy.
Do toho možná proniknu, až mě lidé pustí víc k sobě. To časem třeba ještě poznám. Ale je to tak, že i tady obec začínala vlastně od nuly, kdy hrozily exekuce, nebyly peníze... A za ty roky se vytáhli, vyhrabali se z nejhoršího. Trpělivě opravují a spravují zámek, dnes se mi jeví obec soudržná a myslím, že dobře funguje. Je to zde malé, ale živé společenství, v něčem možná i živější než Brtnice. Spolky tady velmi dobře fungují.
Jak se vy osobně vyrovnáváte s neopominutelnou i velmi složitou osobností Jakuba Demla?
Jsem z jižní Moravy a postupně poznávám, kdo všechno na Vysočině žil. Stará Říše Josefa Floriana, Petrkov a Bohuslav Reynek, ale také Hluboká ulice v Jihlavě, kde konali brutální výslechy nacisté i komunistická StB, Smrtelná ulice v Třebíči, kde bylo kino, v němž se konaly v padesátých letech monstrprocesy, totéž Dělnický dům v Jihlavě. Objevuju Vysočinu, kde byl útlak, teror a současně mimořádné osobnosti, často podivíni, ne zcela komfortní pro ostatní společnost. Na Vysočině lidé musejí na kamenitých polích vyvinout úsilí, než tam něco vyroste, to na jižní Moravě není – zasadíte a poroste. Tady jsou lidé zemití, je to drsný kraj. Vydrželi, vytrvali.
Na těch osobnostech včetně Demla obdivuju nezdolnost. Jakub Deml byl rebel, rváč i velmi niterný člověk, který si plamen víry udržel až do konce, člověk rozhádaný s biskupstvím, ale hluboce věřící. V Tasově u kostela byly odstraněny hroby, ale hrob Jakuba Demla tam zůstává. Zajímavé je, že další osobnost z Vysočiny Vítězslav Nezval – ten vlivný Nezval! – mu po druhé světové válce pomáhal, Demla se zastal. Vysočina je region s velkými, nezlomnými dušemi. Někdy ty osobnosti vnímáme dnes s otazníčkem, ale byly tady a inspirují nás. To vnímám a pokorně objevuji.
S kterou z těch osobností byste se rád setkal, kdyby to šlo?
S Bohuslavem Reynkem. Demla obdivuji, že byl rebel, ale já sám nejsem asi takový rebel, abych se se všemi hádal a smrtelně rozhádal. Možná pak je ten člověk v křeči a už bojuje jen proto, že s tím nemůže přestat. Reynek dokázal ve svém domácím exilu, ve vyhnanství starého polorozpadlého statku, vytvořit ohromné dílo. Jsem rád, že stát ten Reynkův zámeček v Petrkově vykoupil a postará se o něj.
Máte čas na věci, na které jste v rušnější Brtnici čas neměl?
Mám více času na knihy. Pěšky si procházím okolí. Chodit pěšky, být poutníkem mě baví. Procházet kolem rybníků, kolem řeky Oslavy. Stavím se i do hospody, poznávám lidi. Do rodných Čejkovic jsem se stačil i otočit na vinobraní. (smích)
Hovoříme spolu v čase adventu. Jak toto období prožíváte?
Na Vánoce se pochopitelně těším, ale budou to zde Vánoce s novými lidmi, s kterými se postupně seznamuju. Na jednu stranu by mě mohla přepadnout tesknota, ale ne, já se těším, že Vánoce nás sblíží. Lidé tady společně stavěli v kostele betlém. Bylo to pro mě dojemné.
Který moment Vánoc je pro vás nejsilnější?
Po duchovní stránce bohoslužby. Krásně nazdobený kostel plný lidí. Zvláště ta chvíle, kdy na začátku bohoslužby nesu figurku Ježíška a vkládám ho do připraveného betléma. Lidsky se těším na setkání se svou rodinou mezi svátky v Čejkovicích. Mám šest sourozenců. Tam lenoším, potkáváme se se všemi dětmi a pejsky, co bratři a sestra přivezou. (smích). Ale do toho může přijít pohřeb. A to se stalo! Byl jsem v Čejkovicích, otočil jsem se do Brtnice odsloužit pohřeb a vrátil se zpět k rodině.
Součástí adventu je ale i příprava vánočních kázání. Jako motiv pro tyto Vánoce si beru papežova slova, která vyslovil v souvislosti s Ukrajinou, ale která můžeme vztáhnout i na nás. Papež řekl, že by chtěl Ukrajince pohladit po tváři za křesťany a lidi z celého světa. Pohlazení po tváři… Cynik by řekl – k čemu jim to je? Mají tam zimu, co jim to přinese? Ale v této době je to velmi důležité! Pohlaďme druhého po tváři procítěným gestem, ve kterém je soucit, dojetí a dobrý vztah.
Jistým symbolem Budišova je zlatá korouhev na jeho kostele...
Podívejte se: ve svém breviáři (kněžská modlitební knížka – pozn. aut.) mám stále založené modlitby a obrázky blahoslavené Juliány, světice z Brtnice. To je srdeční záležitost. Juliána je světicí z rodu Collalto, který po staletí vládl v Brtnici. Ona zápasila s bolestmi hlavy a já ty modlitby rozšířil proti chaosu v hlavě, proti neuspořádaným myšlenkám. V Budišově na věži je čtyřmetrová pozlacená korouhev se sv. Gothardem, světcem zvláštního jména, světcem podobně jako Juliána málo známým. Ta korouhev svítí do dáli. Věž je krásná, ale nevyužívaná. A to je další můj záměr: věž budišovského chrámu otevřít lidem.
