Když vkročíte do jednací místnosti vedení pelhřimovského Agrostroje, jako první vám padne do očí nezvyklý stůl. Má tvar trojúhelníku. A prostor mezi jeho třemi rameny vyplňují deset a dvacet let staré bonsaje olivovníků.
„Mám rád přírodu. Je velice příjemné mít ji kolem sebe, proto tady jsou ty bonsaje. Osobně se o ně ale nestarám. Zalévají je dámy ze sekretariátu a jednou za čtvrt roku přijede specializovaná firma, která rostliny ostříhá a natvaruje,“ vysvětluje generální ředitel společnosti Lubomír Stoklásek. Ten je zároveň i stoprocentním vlastníkem Agrostroje.
Do pelhřimovského Agrostroje jste vstoupil v roce 1997. Co vás přivedlo k této investici?
Tehdy jsem už vlastnil Humpolecké strojírny. A silnou stránkou Pelhřimova byla výroba, která nešla v Humpolci aplikovat, protože prostory tam jsou mnohem menší. Takže byly dvě cesty. Buď postavit v Humpolci nové kapacity, nebo se podívat na to, co tady fungovalo v minulosti. Proto se šlo do Agrostroje Pelhřimov.
Když jste přicházel, dosahoval export Agrostroje 18 procent. Nyní je to 98 procent. Většina vaší produkce směřuje do západní Evropy a Ameriky. Jak se vám podařilo přesvědčit zahraniční firmy, aby začaly spolupracovat s Agrostrojem?
Jedna věc byla přesvědčit firmy, ale hlavní bylo přesvědčit lidi doma. Žili s tím, že se zde takzvaná „červená“ technika bude vyrábět pořád.
Lubomír Stoklásek
|
V jakém stavu podnik byl?
Ve velice špatném stavu. Když jsem sem přišel, byla zde obrátkovost zásob 300 dnů. To znamená, že lidé mohli být klidně deset měsíců doma. Kdyby tak firma fungovala ještě půl roku, musela by vyhlásit na sebe konkurs. Proto jsme museli přesvědčit především vlastní lidi. Ti nechápali, že se zde musí změnit výrobní program. To, co se zde vyrábělo, šlo z 90 procent na východ. Tyto trhy se ovšem uzavřely a varianta dalšího rozvoje tímto směrem byla cestou do pekel. Něco zásadního se muselo změnit. Začali jsme v zahraničí shánět práci. Nebyly peníze na hotel ani pořádné auto, museli jsme jezdit hned domů, vraceli jsme se třeba v pět hodin ráno. Ale postupně jsme získávali důvěru našich partnerů. Byla velká výhoda, že tady byly zakázky pro firmy DAF a Fendt. Na to se dalo navázat.
Tvrdil jste, že jste museli změnit zejména myšlení lidí. Šlo o pracovníky ve výrobě nebo i jinde?
To bylo naprosto plošné. Odbory nesouhlasily, vedení se kromě jednoho člověka muselo celé vyměnit. Já vlastně ani nechápu, jak jsme to období tehdy přežili. Je to pro mě trochu záhada. (úsměv) Tady tehdy bylo 1 130 lidí, práce žádná a peníze žádné. Ale měli jsme důvěru bank. Dlouhodobě jsem s některými z nich spolupracoval a pomohly nám. I to byl důvod, že jsme to přežili. A postupně jsme začali rekonstruovat Agrostroj.
A jak tedy vypadalo přesvědčování zahraničních partnerů?
Všichni naši partneři, dnes jich je 22, si dělají minimálně pět auditů, než s vámi začnou spolupracovat. Musíte podstoupit ekonomický audit, technologický, logistický, finanční, kvalitativní. Dodávky byly nejdříve menší, firmy nás musely otestovat, jakou máme disciplínu nebo nákladovou hladinu. A pak začaly fungovat reference. Tehdy jsme měli pod střechou čtyři hektary, v současné době jsou haly na 17 hektarech. A obrat jsme zvedli asi osmkrát na 5 miliard korun ročně.
Vy jste z Brna, váš obchodní ředitel pro změnu pochází z Mostu. Je v nejvyšším vedení Agrostroje vůbec nějaký Pelhřimovan?
Pelhřimováků je zhruba třetina.
Ve městě jste více kvalifikovaných lidí do vedení nenašel?
Do top managementu prakticky nikoho. Byť jsou někteří lidé technicky velmi zdatní, chybí jim obchodní zkušenosti. A pokud se nedomluví v zahraničí, je to problém.
Ostatně to je také vaše velmi častá výtka směrem k českému školství. Tvrdíte, že produkuje jazykově nevybavené lidi.
Napsal jsem o tom asi dvacet článků. Zpracovali jsme dokonce návrh změny učňovského a středoškolského zákona. Předali jsme ho Jaroslavu Hanákovi, prezidentu Českého svazu průmyslu a dopravy, ten to pak dal tehdejšímu ministrovi Martinu Kubovi, jenže za čtrnáct dní se „soudruzi“ na ministerstvu vyměnili. Na Vysočině je nyní pouze 17 procent učňů a středoškoláků zaměřených na strojařinu. Všichni ostatní dělají všechno možné a nemožné, ale výsledek je takový, že končí na úřadu práce. Ti šikovnější pak jdou aspoň na rekvalifikaci.
Takže problém není pouze ve výuce jazyků, ale v kompletní struktuře vzdělávání?
Školství je velký problém. Česká republika dodnes žije z kvalitního školství před revolucí. Duální systém, o němž se teď pořád hovoří, už tady byl. Po absolvování základní školy se šlo do učiliště, které bylo součástí nějakého podniku, a státní škola zajišťovala teorii. Studenti neměli stres, zda seženou práci, ze školy šli rovnou do výroby, a podnik nemusel řešit, že bude mít víc zmetků. A vůbec ideální byla učiliště s maturitou. Spousta lidí, která takto získala praxi, mohla jít na vysokou školu a pro firmu mohla dělat „zázraky“. Současní kantoři ale prakticky zůstali stát, za dvacet roků se nic nenaučili a neznají nové technologie. Ty nejlevnější dnes stojí zhruba pět milionů. A pokud by mělo být ve školských dílnách to nejzákladnější vybavení, potřebujete minimálně čtyři nebo pět technologií. To znamená investici minimálně 20 milionů korun. Proto si myslím, že to, co tady předvádíme, je špatná cesta. A máme šest až osm roků na to, abychom to změnili.
Proč jen šest až osm?
Za deset roků nám odejde celá garnitura lidí, kteří vystudovali ještě v předchozím systému. Technikovi, kterému bylo v roce 1990 třicet let, je dnes 55. A sedmnáct procent technicky vzdělaných lidí, které nyní produkujeme, je málo. Způsobí to obrovský problém zaměstnavatelům a celé naší ekonomice. Bude nám chybět kvalifikovaná síla a zahraniční firmy začnou z České republiky odcházet. To je velká časovaná bomba.
Příjezdová cesta do areálu Agrostroje není zrovna nejlepší. Co s tím?
To je totální katastrofa. Když sem přijedete o půl třetí odpoledne, kdy končí směna, tak máte auta poskládaná až nahoru k lesu. Navíc je zde velice nebezpečný železniční přejezd. Pokud se někdo na něj dostane a auta má před sebou i za sebou… To je zásadní problém. Proto se snažíme situaci řešit. Máme v plánu komunikaci, která půjde směrem na Jindřichův Hradec. Na jejím napojení na hlavní silnici vybudujeme ve spolupráci s krajem a městem kruhový objezd. Bude to nový standardní příjezd do fabriky. Stavíme nový vstupní areál.
Před dvěma lety jste avizovali, že chcete stavět nový závod v Rusku. Jaká je situace nyní?
Na naší strategii se nic nemění. Agrostroj byl našimi zákazníky požádán, aby je podpořil v jejich aktivitách v Rusku. A Rusko chce zavést principy, že určité množství přidané hodnoty musí být vyrobeno v zemi. Před dvěma lety jsme proto zahájili jednání ohledně výběru nejvhodnějšího regionu.
A jak to dopadlo?
Nakonec jsme se rozhodli postavit závod poblíž města Voroněž, kde je nejsilnější zemědělská oblast v Rusku. Je dobře položená také z logistického pohledu, závod bude ležet jen několik kilometrů od hlavní dálnice, která spojuje Moskvu s jihem Ruska. Provedli jsme veškeré právní úkony a koupili jsme pozemek o velikosti 42 hektarů. Předpokládáme, že tento rok nebo začátkem příštího zahájíme výstavbu. Tedy pokud se nestane něco nepředpokládaného.
Současná situace v Rusku a na Ukrajině investici neohrožuje?
Zatím ji nebrzdí, ale při stávajícím stavu není možné tuto aktivitu dál rozvíjet. Předpokládáme, že do roka či dvou se situace uklidní a vztahy mezi Ruskem, Evropou a USA dostanou standardní podobu.
Vaše aktivity se rozvíjejí do dalších odvětví. Teď jste se pustili i do stavebnictví. Kdy budete stavět nové byty a proč?
V současné době Pelhřimov ztrácí asi 60 obyvatel ročně. A je zde minimální pohyb pracovní síly, protože lidé nemají možnost změnit bydlení. Nabídka je minimální a navíc poměrně drahá. Pokud se mladí chtějí stěhovat za prací, je to pro ně problém. My jsme si před rokem udělali mezi zaměstnanci průzkum, kdo by chtěl bydlet v novém. A okamžitě jsme měli šedesát zájemců. Proto jsme se rozhodli, že postavíme v první etapě sto bytů. Město Pelhřimov tomu vyšlo velice vstříc. Předpokládáme, že v příštím roce by se začalo s výstavbou. Měly by to být nadstandardní byty. Dvoupokojové mají 75 metrů čtverečních a terasu, třípokojové 90 metrů plus terasu.
Je to inspirace Baťou, který také stavěl bydlení pro zaměstnance?
Je to zajímavý příměr, ale pokud logicky přemýšlíte, tak na to musí přijít každý. A je jedno, zda je to Baťa, pan Stoklásek nebo někdo jiný… Je to velký handicap pro českou ekonomiku, že nebyly vytvořeny nějaké systémové prvky nebo že se nečerpají peníze z Evropy na výstavbu bytů, na mobilitu pracovní síly. Zvýšila by se flexibilita pracovníků a mělo by to pozitivní dopad na vývoj ekonomiky v České republice. Ale tady pořád jsme jako v Rakousku-Uhersku. Kde se narodím, tam mě i odvezou na hřbitov.
Chodíte přímo do výroby?
Jistě. Znám každý metr čtvereční v této fabrice.
To znamená, že když vidíte někoho pracovat, víte, co přesně dělá, a jste schopen poznat, zda postupuje správně?
Zcela určitě. A ještě ho klidně upozorním, že tam má nepořádek. Myslím si, že lidi to moc dobře vědí.
Věnujete se také zemědělství. Na jižní Moravě máte vlastní vinice. Jak se vašim vínům daří?
Trochu vám uteču z odpovědi. Nový vstupní areál Agrostroje, o němž jsme mluvili, bude mít ve svých dispozicích prodejnu pro zaměstnance. Dále tam bude podnikový lékař a podnikový zubař. V prodejně chceme mít základní potraviny, aby si lidi zejména večer mohli nakoupit cestou z práce. A k té jižní Moravě: nemáme pouze vinice, ale budeme tam mít také meruňky, broskve a třešně. A tyto ekologické produkty budeme vozit sem. V Pavlovicích ještě postavíme ekologický skleník a zelenina z něj půjde do našich třech hotelů, do Agrostroje a Humpoleckých strojíren.
