Máte koncert podruhé za sebou v Jihlavě, docela často hrajete na Vysočině. Je to náhoda?
Štěpán Rak: Život je jen náhoda, jak jsme tady zpívali. (smích) Nemá to žádný záměr. Já Vysočinu prostě miluju, je to moje oblíbené místo, takže možná i do jistý míry to v tom hraje roli, že tam nahoře mi třeba přejí, abych sem jezdil častěji.
Koncertujete opakovaně na Zelené hoře, na reynkovském zámečku v Petrkově...
Štěpán Rak: Petrkov miluju, to je fantastické místo. Odtud se mi sami ozvali, tam hraju pravidelně. A Zelená hora ve Žďáru, to už je taky tradice, a já mám moc rád tradice. Tak jako mívám pravidelně novoroční koncerty na Sv. Hostýně, pravidelně hrávám na Svaté Hoře u Příbrami. Teď budu mít koncert na Sv. Kopečku. A hlavně moc rád hraju se synem Matějem, protože to přináší zase úplně nový vítr. A ta jeho práce, co složil a hraje, těch třicet menuetů ve všech tóninách, to opravdu od doby Luigiho Legnaniho nikdo... Víš o někom, Matěji?
Vedle sedící Jan Matěj Rak: (usmívá se) Tak já jsem se o to tak nějak nestaral úplně... (smích)
Štěpán Rak: Tak to ale Matěji řekni.
Matěji, vy jste původně neměl v plánu mluvit, ale jak tedy váš kytarový projekt vznikl?
Matěj Rak: Jsou to menuety pro kytaru, který jsem napsal v různé obtížnosti a v různých víceméně všech tóninách, je jich třicet v tuhle chvíli a všechny jsou tedy formálně menuety, většinou víceméně v historickém duchu. Aby tam byla ukázka různých nejen tónin, i nálad a temp. Pojal jsem to téma široce.
Nejtěžší je píseň o Mašínech, říká zpěvák kapely, která hraje o hrdinech |
Zeptám se ještě k té Vysočině, kam ještě jezdíte rád?
Štěpán Rak: Jezdíval jsem do Pelhřimova, do místního kostela coby do koncertní síně.
Na kterou kytaru tady v Jihlavě vlastně hrajete?
Štěpán Rak: Hraju na dvě od Václava a Romana Svobodovic. Udělali mi jednu k sedmdesátinám, kde mi ji tenkrát věnovali v Lucerně na mém sedmdesátinovém koncertě, druhou mi dali k osmdesátinám, ta má úžasné ozdobné vykládání. Kytar mám mraky, to bude všechno ve filmu, který se bude promítat 23. září v Obecním domě na festivalu Zlatá Praha. Film se jmenuje Štěpán Rak: Kytarové mosty, kde i taky Matěj bude vystupovat. A tam vlastně obě ty kytary předvádím. A vyprávím tam celý svůj životní příběh, myslím, že stojí za to ten film vidět.
Štěpán Rak
|
Rád hrajete pro mnohé posluchače nezvyklé verze starých trampských písní a i v Jihlavě jste je hrál, i když ony to vlastně přímo doslova trampské písně ani nejsou...
Štěpán Rak: No ony to nejsou ani tak adaptace. To jsou původní verze těch písní. Trampská hymna Vlajka – ta je v původní verzi diametrálně odlišná do toho, jak se to hraje. O písni Japonečka ani nemluvím. Její autor Jožo Sobotka byl úžasný skladatel. Málo se o něm ví. Kdo tu originální melodii zná? A podobné je to s písní Niagara, kterou taky hrajeme. A další divočiny.
Stále pokračují vaše aktivity ve prospěch vašeho nemocného uměleckého partnera Alfreda Strejčka?
Štěpán Rak: To je důležité, protože tenhle kluk, který už devátým rokem se kvůli své nemoci ochrnutí končetin (Guillain-Barrého syndrom – pozn. aut. ) sám nenají, nenapije, je v sanatoriu v Prosečnici. Dávám mu z každého prodaného CD polovinu na léčbu. A nejsem sám, je nás víc. Pomáhám mu, jak se dá, protože ho léčba stojí strašné peníze.
Cítíte při vašem věku nějaké omezení jako kytarista?
Štěpán Rak: Jaké omezení, vždyť jsem mladej kluk, ne? (smích) Pana Foglara, když mu bylo asi 90 let a když jsme spolu naposledy vystupovali, se jeden ten hoch od Bobří řeky zeptal: „A Jestřábe, kolik vám je? “ A on vystřelil: „Sedmnáct. “ Teď se všichni chlámali, že jo. A on řekl: „No jo, ale moje tělo to nechce poněkud akceptovat. “ Prostě Foglar byl zážitek.
My jsme s Alfredem Strejčkem měli pořad Písně ztraceného ráje, i syn Matěj taky tam občas vystupoval. To jsme hrávali všude.
Čili jinými slovy to omezení tam u vás není? Nebo ho nevnímáte?
Štěpán Rak: Tak Matěj ví nejlépe, jak vylejzám z auta a jak nalejzám, jak se hrabu a jak vstávám a všecko. Ty klouby a tohle všechno, zánět ramene už dva roky. Jenomže si zas na druhou stranu říkám, vždycky když si vzpomenu Alfreda, tak bych si dal pár facek, když si stěžuju. Prostě Alfred je tak statečný, že to vůbec není možné. To budu rád, když se o něm zmíníte, i o tom, že je to člověk, který ještě pomáhá druhým, seč může. Ne finančně, ale pomáhá jim i benefičními koncerty, tam mu jezdí Hudeček, Pavlica a Hradišťan.
Moc mě osobně baví sledovat ty vaše archeologie trampských písní. Jak tam nacházíte kořeny...
Štěpán Rak: Tak já jsem takový bývalý tramp, že, ve výslužbě.
Přezdívkou Brabouk.
Štěpán Rak: Ano, tak mi říkají čundráci.
Stingův dvorní kytarista Miller představí v Humpolci svůj sólový projekt |
Máte teď něco ve výhledu, do čeho byste se třeba i rád pustil v tom hledání starých forem?
Štěpán Rak: To ani ne, když na to přijdu, tak na to přijdu. Hrajeme s Matějem na různých festivalech, třeba Trampské Pikovice. Valdecký háj, Vandr pod Mostem. Tak zaplaťpámbu, dokud mají zájem a bavíme je...
A jak si vyberete ty konkrétní skladby, písně, které vezmete do rukou?
Štěpán Rak: Vždycky se k něčemu nachomejtnu. Takže když slyším nějakou tu známou trampskou písničku, tak se kouknu, jak vlastně v tom originále vypadá. Matěj zase hraje s Frantou Vlčkem fantastické věci, ty starý písničky z těch dvacátých, třicátých let. Třeba Letí šíp savanou. Je to posunuté, ta původní krásná verze je úplně jinak, než jak to hrají čundráci.
