„Jde často o lidi kolem třicítky, co již založili rodinu, mají zajištěné bydlení – obvykle dům se zahradou – a jsou takzvaně usazení. Mají už nějaký volný čas i venkovní prostory pro včelaření. A navíc, máte-li malé děti, je produkce vlastního medu opravdu ideální,“ míní Bubeníček.
Ostatně i on sám si našel cestu ke včelaření až poté, co se oženil, postavil dům a založil rodinu. Začínal se třemi včelstvy, což je podle jeho slov ideální počet „na zkoušku“. A noví včelaři se k takovému startu obvykle uchylují i nyní.
„Z jednoho včelstva, za běžné sezony, tedy bez nemocí a výkyvů počasí, získáte nějakých 20 až 25 kilo medu. Takže pokud si na zahradu dáte tři včelstva, máte pro vlastní potřebu opravdu vystaráno. Jiné to pak samozřejmě je, chcete-li med prodávat nebo se tím dokonce živit. To pak musí jít počty včelstev spíš do desítek,“ upozorňuje šestasedmdesátiletý zkušený včelař.
Změnou je v posledních letech i větší zájem žen o tento koníček a také v tomto případě se nezřídka jedná o mladší ročníky. „Dříve to určitě běžné nebývalo. Ženy-včelařky samozřejmě byly, ale spíše výjimečně,“ podotýká Bubeníček s tím, že nové členky berou svůj zájem obvykle i dost zodpovědně.
„Dělají si třeba i včelařskou školu, chodí na kurzy, vzdělávají se,“ líčí předseda a dodává, že kurz není sice povinnost, ale pomůže začátečníkům se v problematice zorientovat. Zvlášť pokud nejsou ze včelařské rodiny nebo nemají nablízku někoho, kdo by je mohl zaučit.
Spolek za války trpěl, cukr byl jen na příděl
Začínajícím včelařům je podle Bubeníčka přínosem rovněž členství v jejich svazu, kde mají právě i možnost poradenství, dále se mohou účastnit i různých přednášek, besed či zájezdů. Přes místní organizace se také ve velkém objednávají nezbytná léčiva pro včely.
Žďárský spolek sdružuje necelých dvě stě včelařů, a to nejen přímo ze Žďáru, ale také z více než tří desítek okolních vesnic a měst – od Svratky přes Škrdlovice, Račín, Cikháj, Vysoké až po Ostrov nad Oslavou nebo Sirákov. „Počet členů je už delší dobu stabilní,“ hodnotí předseda.
Pokles spolek zažil hlavně během druhé světové války, kdy ubylo jak včelařů, tak včelstev. Došlo rovněž k celkovému útlumu činnosti. A ač je jinak kronika žďárské organizace poctivě vedená, z válečných let se mnoho zápisů nedochovalo.
„Včelaření bylo za války pochopitelně náročnější. Cukr pro včely se dostával na příděl, a to pouze v omezeném množství. Z každého včelstva potom včelaři odevzdávali část medu do výkupu. Ale některé roky jej bylo tak málo, že ani tyto závazky nešlo naplnit,“ popisuje Bubeníček.
Za socialismu se sázely medonosné stromy
On sám včelaření propadl hlavně díky kolegovi se stejnou vášní, postupně se pak přes četbu odborných knih a vedení včelařského kroužku dostal v roce 1978 k vlastní činnosti. A jak na včelaření za dob socialismu vzpomíná?
„Měli jsme například brigády, kdy jsme vysazovali medonosné stromy. Objednal je výbor svazu a každý včelař dostal určitý počet kusů, které kolem svých stanovišť vysazoval, aby zlepšoval pastvu pro včely. Stromy tak přibývaly třeba na krajích lesů a podél polních cest,“ líčí předseda. Krajina byla díky těmto opatřením pestřejší, protože jinak v té době docházelo spíše ke scelování polí a meze či remízky ubývaly.
Nastoupili různí překupníci, kteří nabízeli za med strašně nízkou cenu. Využívali toho, že řadě včelařů med tehdy doma zbýval. V roce 1997 klesla cena kila medu až na nějakých patnáct, šestnáct korun.
Vlastimil Bubeníčekpředseda ZO ČSV ve Žďáře nad Sázavou
Na druhou stranu měl za socialismu zase včelař zajištěn pro med odbyt. „Mohl jej prodat do takzvaných výkupů, kam se vozil ve speciálních, velkých konvích. Tam jej odkoupili a za med vyplatili peníze na ruku,“ vysvětluje s tím, že na med byla navíc tehdy uvalena takzvaná negativní daň – prodávající za něj obdrželi větší částku, než za niž se potom prodával v obchodě.
Po roce 1989 se podle jeho slov situace změnila. Začal se propagovat prodej medu takzvaně „ze dvora“, kdy se každý chovatel musel postarat o odbyt sám. „To pak samozřejmě začaly pro řadu včelařů starosti – museli si sehnat sklenice a další vybavení a hlavně si sami najít klientelu, což obzvláště na malých vesnicích nebylo úplně snadné. Tam žilo pár lidí, odbyt byl malý a ne každý včelař mohl pravidelně jezdit do měst a rozvážet med zákazníkům,“ vzpomíná předseda.
Pokud med nekrystalizuje, je něco špatně
Možnost výkupu sice podle něj stále trvala, ale ceny již zdaleka nebyly tak výhodné jako dřív. „Nastoupili různí překupníci, kteří nabízeli za med strašně nízkou cenu. Využívali toho, že řadě včelařů med tehdy doma zbýval. V roce 1997 klesla cena kila medu až na nějakých patnáct, šestnáct korun,“ říká Bubeníček. Většina včelařů si tedy svoji klientelu postupně vytvořila, aby nemuseli plody své práce nabízet pod cenou. Dnes se plno prodejců prezentuje i na internetu, odbyt zajišťují také farmářské trhy.
V současné době se cena medu na Žďársku pohybuje kolem 160 až 180 korun. O desítky korun více lidé platí na trzích a různých akcích. Na nedostatek odbytu si většina včelařů nemůže stěžovat. „Lidé med vyhledávají a hledí dost i na regionální původ. V supermarketech sice koupíte med levněji, ale je bůhvíodkud a rozdíl poznáte i v kvalitě, skupenství, chuti. Některé jsou například velmi dlouho tekuté, což určitě normální není,“ vyjmenovává Bubeníček.
Včelaři se radují i z lesního medu, který se kvůli kůrovci stal spíše vzácností |
Zdůraznil, že každý med, kromě akátového, krystalizuje. Některý dříve, jiný později. „Květové medy začnou krystalizovat brzy, klidně během dvou tří týdnů, tmavším, medovicovým to trvá déle, třeba i několik měsíců,“ objasňuje včelař. Když tedy lidé vidí krystalický med, rozhodně se nemusí bát, že je tam přidán třeba cukr.
Letos byla na Vysočině sezona proměnlivá. Zjara měli z počasí včelaři obavy, protože bylo dlouho chladno, dost pršelo. „Už jsme se smiřovali se špatnou sezonou. Ale díky chladnému jaru včely zřejmě nemusely hned vydávat tolik energie na snůšku, hezky se rozmnožovaly. V půli května se pak náhle oteplilo, začalo vše kvést a včely toho měly tolik co nosit, že jsme nakonec medovali začátkem června, tedy ještě dřív než za jiných teplejších jar,“ líčí Bubeníček. Včely podle něj vše dohnaly a nakonec došlo i na medovicovou snůšku tmavého medu, jež nebývá pravidlem.
Žďársku se letos řádění varroázy vyhnulo
Včelaři na Žďársku letos nemuseli řešit, na rozdíl od mnoha jiných tuzemských lokalit, ani žádné extrémně velké úhyny včel kvůli varroáze, zákeřné nemoci hubící celá včelstva. „Hodně krizová situace byla na severu Čech, na Ústecku a Karlovarsku. Tam byly úhyny až 80 procent. U nás v organizaci jsme měli v průměru 17 procent, v rámci okresu i Kraje Vysočina šlo o zhruba 23 procent. Byly ale lokality, kde včely vyhynuly úplně. Někdy může jít o určitou liknavost při podávání léčiv, ale někdy se včelař snaží, co to jde, a stejně to není nic platné,“ popisuje Bubeníček.
S prevencí chovatelé začínají obvykle hned po létě, kdy léčí včelstva kyselinou mravenčí. Od 15. října se už používají léčiva proti varroáze. Včelaři je nakapou na knoty, jež vloží do úlu, zapálí a výpary působí na nežádoucí roztoče. Ti padají na dno úlu, odkud se poté sbírají.
„Léčí se celkem třikrát po deseti až dvanácti dnech. Sesbíraný spad roztočů po třetí fumigaci (ničení škůdců vykuřováním či párou – pozn. red.) se pak dává na vyšetření, z každého stanoviště vzorek,“ přibližuje Bubeníček s tím, že výsledky rozhodují, zda je nutné léčit i na jaře, a to již zavíčkovaný plod včelstva.
I když tedy mají podle něj včelaři na cestě k úspěšné sezoně řadu nástrah, na svůj koníček nedají dopustit. Rádi by také tuto činnost více popularizovali u dětí. „Kdysi tu kroužek fungoval, dnes je to už spíš doména vesnic. Vždy je potřeba mít někoho, kdo má čas a energii se dětem pravidelně věnovat. Třeba se nám ve Žďáře někoho takového podaří najít,“ dodává Bubeníček.
