Zahrada, jejíž součástí je i keramická dílna a výtvarná škola jeho manželky Anny a za nedlouho ji má doplnit ještě zimní část s malou čajovnou, je totiž přístupná z několika míst. "Plot je něco, co se nám příčí. Toto území je bez plotu a bez válečných konfliktů," říká se smíchem majitel.
Situace, kdy někdo z rodiny vyjde ze dveří a hned jej osloví neznámí lidé, je tu běžná. Ptají se, ale ještě častěji chválí.
To muselo dát hodně práce. Je to překrásné, slyším na vlastní uši asi desetkrát během hodiny, kdy si spolu povídáme v jednom z mnoha zákoutí, mezi zakrslou borovicí a snad platanem, u vstupu do království podsaditých stromů, keřů, kamenů a keramiky.
Tady začíná prohlídka plná dobrodružství, odkazů i celých příběhů, pro ty, kdo se ještě dokážou odpoutat od reality, zasnít se a vnímat symboly. "Vlastně celá tahle zahrada vznikla z jakési potřeby zklidnění a koncentrace. Má být protiváhou té hektické a na výkony zaměřené době. Pro mě i pro ty, kdo sem přijdou," přiznává Pavel Šimon.
Sám jako ředitel školy, bývalý zastupitel a dřív aktivní sportovec ví, o čem mluví. Na druhou stranu právě sport ho prý naučil trpělivosti, bez níž se podle něj zahradník, natož pak pěstitel bonsají, neobejde.
Každé zákoutí má své vlastní sdělení
Aby mohla být zahrada označena za japonskou, musí splňovat několik kritérií. Například by neměla být nikdy vidět celá z jednoho místa. "Síla těchto zahrad je právě v tom, že člověk netuší, co jej čeká za dalším rohem," vysvětluje se smíchem Šimon a dodává: "Je to soubor samostatných zákoutí, z nichž každé má své vlastní sdělení, v každém se má člověk zastavit a chvíli přemýšlet."
Japonská zahrada má mít taky jméno. "Ta naše se jmenuje Zahrada tekoucích jalovců," říká Šimon a odkazuje na místa, kde jalovce vytvářejí skutečně dojem vodopádů, v části, která má připomínat průběh lidského života.
Své jméno a také přesný význam mají i zdejší červené dřevěné mosty a mostky, brány a branky. "Tato brána se nazývá Tori, je to takzvaná Ptačí brána. Šintoisté věří, že ptáci jsou poslové bohů, proto jim staví brány, aby si měli kde odpočinout. Za námi, součástí kamenného draka je zase Brána pokory, kterou když chce člověk projít, musí se ohnout téměř na kolena. Tam si zas máme uvědomit, jak malí jsme my lidé v přírodě."
Proč mají dřevěné mostky nezvyklé tvary, vysvětluje pro změnu pravidlo, podle něhož šintoisté věří, že po rovných mostech a cestách přichází zlo, kdežto dobro si hledá stezky klikaté.
Kamenů musí být zásadně lichý počet
Důležité pro japonskou zahradu je prý také správné zacházení s kamenem. "Kameny se uspořádávají většinou do lichých počtů. Některé zahrady mohou být čistě kamenné. Ty často slouží k něčí poctě. Pak jsou zahrady mechové nebo vodní. Typické zenové zahrady jsou zase štěrkové," vyjmenovává muž, který se už před lety nadchnul pro východní způsob myšlení.
Na svém pozemku vytvořil kombinaci tří druhů těchto zahrad. Suchou, kde se prochází po hřbetě dvou velkých kamenných draků, zenovou sloužící k meditaci a vodní, na jejímž dokončení právě pracuje. Na ni pak naváže připravovaná zahrada zimní.
"Japonci totiž v kterékoli roční období rádi prostupují svým bytem do přírody. A pro návštěvníky bude určitě příjemné, když se i v zimě budou moci přijít na bonsaje podívat a trochu se tu ohřát," dodává pěstitel desítek druhů bonsají, který si ke stromkům a keřům, ať už venkovním či pokojovým vyrábí vlastní keramické nádoby.
Japonskou zahrádku si může udělat každý
Zahrada u Šimonů patří u nás k největším svého druhu. Zbudovat si ale malou zahrádku v japonském stylu, není prý složité.
"Už po třech letech práce ji člověk může mít. Nějaké rostliny si koupíte, ale není to ani nutné. V přírodě se dá bez problémů vyrýt spousta druhů malých náletových dřevin, které se pak i s balem nechají zakořenit nejlépe v - nízké keramické nádobě, jednou za půl roku se přihnojí a po dvou až třech letech je třeba je přesadit. Při té příležitosti je zbavíte zbytečných kořenů, kterými se za tu dobu květináč naplnil," popisuje Pavel Šimon.
Tvarování větví pomocí drátů může zvolit bonsajář buď podle něčího vzoru, nebo si vymyslí vlastní tvary i postupy.
On sám se před časem nechal inspirovat v Japonsku známou bonsají nazvanou Borovice - matka, která má nízký široký kmen a přes 40 metrů dlouhé větve do dvou stran jako rozpažené ruce. "V rohu zahrady máme zase strom, který jsem pojmenoval Borovice s jednou rukou dlouhou," směje se zahradník.
