Nemocniční pokoj, perfektně ustlaná postel a na ní dvaaosmdesátiletá pacientka Marie Kučerová. Její upřený pohled na dveře dával tušit, že každým okamžikem očekává návštěvu. A pár vteřin nato klika skutečně cvakla...
V tu chvíli se tvář nemocné seniorky rozzářila úsměvem. „No ahoj, ty můj miláčku chlupatej. Už na tebe čekám. Pojď honem za mnou,“ vítala dvouletého Scotyho, zástupce plemene Nova Scotia duck tolling retrievera, který na interní oddělení jihlavské nemocnice dorazil i se svojí paničkou Petrou Humlerovou v rámci pravidelné canisterapie.
„On si takhle k paní lehne, zavrtá se a nechá se hladit,“ popisovala Humlerová jednu z podob účinné a oblíbené terapie, při níž hlavní roli hraje pes.
„Taky mi olizuje nohy,“ smála se viditelně šťastná a spokojená pacientka. „Jo, to on dělá. V tomhle případě je to proto, že mu paní prostě voní, ale jindy tím pomáhá nemocnému uvolňovat zatuhlé svaly,“ vysvětlovala majitelka psa.
Dopolední pobyt na pokoji paní Kučerové si Scoty užíval úplně stejně jako seniorka. Jako by se jejího hlazení nemohl nabažit.
„Ano, tohle je pro něj radost. Opravdová práce nastává ve chvíli, kdy chodíme k těžce nemocným pacientům po mrtvici či v kómatu,“ prozradila Humlerová. „Tam už je to pak pro něj hodně vyčerpávající. Nemocné totiž polohujeme tak, aby se na něj přitiskli a čerpali z něj energii,“ doplnila.
Za jeden den prý takhle stihne pomoci dvěma pacientům, přičemž na každého z nich má zhruba půl hodiny. „Po hodině je tak vyčerpaný, že mi pak v kanceláři na dvě hodiny usne. Potřebuje zase nabrat sílu,“ hlásila Humlerová, která canisterapii provádí v rámci dobrovolnictví. Jinak ale v Nemocnici Jihlava běžně pracuje jako dokumentační sestra na chirurgii.
A jaké má Scoty se svojí terapií výsledky?
Pacienti, lékaři i sestřičky si jeho práci nemůžou vynachválit. „Máme například na oddělení dlouhodobě nemocných pána po mrtvičce, který vůbec nekomunikoval. Neodpovídal na pozdrav a byl apatický,“ pustila se do vyprávění jednoho z příběhů Humlerová.
„Během polohování se Scotym se ale hrozně zlepšil. Najednou otevřel oči a začal komunikovat. Ptal se, jak se pejsek jmenuje, a popisoval, jak ho krásně hřeje. Jeho ztuhlé ruce se postupně uvolňovaly. Měla jsem z toho velkou radost,“ přiznala.
První pes pomáhat nemohl, měl epilepsii
Do canisterapie se pustila poté, co sama musela před šesti lety podstoupit operaci krční páteře. „Do té doby jsem pracovala na centrálním příjmu a pak jsem najednou nemohla. Hrozně mi chyběl kontakt s lidmi. A jelikož jsem měla vždycky ráda psy, tak jsem hledala nějaký kompromis. No a tak to vlastně začalo,“ prozradila Humlerová.
Od rozhodnutí k činům však vedla ještě poměrně dlouhá cesta. První pes, kterého si domů pořídila, se totiž ukázal jako nevhodný pro canisterapii. „Je to border kolie a brzy se u ní objevila epilepsie. Jenže canisterapii může dělat jenom naprosto zdravý pes. Klidný a flegmatický, kterého nic nevyvede z míry,“ vysvětlovala.
Proto si po čase pořídila Scotyho a pustila se do jeho výcviku. Než totiž může pes k pacientovi, musí projít celkem dvanácti zkouškami. „Kromě toho, že je potřeba, aby uměl reagovat na běžné povely, se také zkouší jeho odolnost proti stresu. Najednou se třeba pustí berle nebo trepky. Lidé se z ničeho nic začnou hlasitě bavit... Je jasné, že se pes lekne, ale nesmí se ohnat a už vůbec ne vycenit zuby,“ prozradila Humlerová.
To všechno podle ní Scoty splňuje. Ovšem pouze v práci. „Když dorazíme domů, je najednou úplně jiný. Stačí, aby se někde při parkuru objevila kočka, a stane se z něj ďáblík,“ smála se.
A po celou dobu, co o svém psovi vyprávěla, se usmívala i paní Kučerová. „Moc děkuji za návštěvu. Zase za mnou přijďte. Budu se těšit,“ loučila se o chvíli později. „Víte, já mám psy moc ráda, ale vzhledem ke svému věku už si žádného pořizovat nechci. A Scoty mi to takhle vynahrazuje,“ doplnila.
