„Jsem na to pyšný. Kdo může říct, že hrál ve filmu, který má Oscara. Bylo to moc hezké, dělal jsem se samými chytrými lidmi a profíky,“ vrátil se před pár lety v rozhovoru pro MF DNES k oceněnému snímku režiséra Jana Svěráka.
Na hereckou dráhu se ovšem rodák z Jihlavy, který vyrůstal v nedalekém Malém Beranově, vydal relativně pozdě – až ve čtyřiatřiceti letech.
„Táta hrával amatérské divadlo v Malém Beranově v kulturáku a já s ním chodil na zkoušky. Tam mě divadlo chytlo, vonělo mi. V páté třídě jsem pak dokonce napsal hru. Byla to detektivka a hrála se na školním dvoře. Paní učitelka Okřinová mi tehdy prorokovala, že budu hercem,“ vzpomínal Brancuzský.
Jenže ve skutečnosti se nejprve vyučil knihařem a na uměleckoprůmyslové škole poté studoval fotografii. „Toho, co jsem dělal, bylo ale víc. Třeba v Brtnici jsem nějakou dobu fungoval jako hospodský. Založil jsem tam i divadelní spolek Bezchibi,“ prozradil.
Dvakrát osudový první leden
Datem, které jeho život definitivně obrátilo směrem k profesionálnímu herectví, byl 1. leden 1990, kdy nastoupil jako elév do Horáckého divadla v Jihlavě.
„Vydržel jsem tam dva roky, pak jsem odešel do Hradce, kde později Milan Schejbal režíroval hru Bez roucha aneb Ještě jednou zezadu a nabídl mi hostování v Praze, v divadle ABC. Tam jsem nastoupil zase 1. ledna 1995 a zůstal v něm jedenáct let,“ popsal svoji kariéru, která následně pokračovala v pražském Činoherním klubu.
Mezi hereckými kolegy se vždy cítil absolutně šťastný. „Můžu z fleku zmínit třeba Ondru Vetchého, kterého znám od jeho šestnácti a ten náš vztah je skoro rodinný. V Báječných letech pod psa jsem mu prorokoval, že se nikdy nenaučí hrát fotbal. A měl jsem pravdu, nenaučil,“ smál se Brancuzský.
„Nebo řeknu pana Nárožného, Standu Zindulku, Jaromíra Dulavu... Ale to už se dostávám k tomu, že na někoho zapomenu. Prostě vesměs to jsou a byli skvělí lidé, dobří přátelé a to se mi na divadelním světě líbí. Duše se tam prolínají, tykání není o neúctě, ale naopak o veliké úctě.“
Herecky sice působil v Praze, ovšem v civilním životě ho to v posledních letech táhlo zpátky domů na Vysočinu. Aktuálně žil v rodném Malém Beranově, kde také v sobotu 22. října zemřel.