Kvarteto Luboš Jan, Václav Noha, Jiří Ondráček a Josef Tulis získalo zlaté medaile a stalo se v kategorii týmů šampiony v konkurenci asi tří stovek mistrů kovářského řemesla z celého světa.
„Dostali jsme medaile, diplomy, na kterých je napsáno, že jsme mistry světa. Zahráli nám českou hymnu. Bylo to velmi dojemné, to se i kovářům tlačí slzy do očí,“ popsal svoje pocity Jiří Ondráček, který má dílnu v Zahradištích u Radostína nad Oslavou na Žďársku.
Autorem návrhu kované plastiky plachetnice je Luboš Jan z Třebíče. „I když jsem základ položil já, je to dílo nás všech,“ odmítá zásluhy.
Jak na motiv plachetnice přišel? „Před časem jsem dostal zadání na motiv nezkrotných živlů. Plastika měla původně pracovní název Na vlnách, Pepík Tulis tomu dal název Fortitudo neboli Statečnost,“ popisuje Luboš Jan.
Jiří Ondráček s ním nápad dopracoval. „S Lubošem spolupracujeme a jezdíme na podobné akce od roku 2008. Už od té doby jsme nosili v hlavě téma přátelství, letos přišel ten pravý nápad,“ líčí Ondráček.
S vytvořením díla přímo na místě pomáhali také Josef Tulis z Dlouhého a Václav Noha z Třebíče.
Extrémně krátký limit využili doslova do poslední minuty
Koncert čtyř párů černých rukou si před cestou do Toskánska otestovali už v Tulisově kovárně v Dlouhém. Na zkoušku tedy vznikla první plachetnice, druhá pak při bienále v Itálii, která zůstala organizátorům.
Na vytvoření díla měli pouze tři hodiny. Proto byla důležitá sehranost. Tým měl k dispozici dvě výhně a dvě kovadliny, materiál a nářadí si účastníci vozí svoje.
„Na začátku před zazněním zvonce nesmíte mít ani materiál vložený ve výhni. Limit jsme využili doslova do poslední minuty, kdy jsme lepili kov do kamenného podstavce,“ líčí Jan, který už získal několik prvních cen na Hefaistonu, mezinárodním setkání kovářů na hradě Helfštýně.
Každý z týmu koval část plastiky. „Nejnáročnější bylo svařování železa kovářským způsobem, tedy ve výhni. To se nemusí vždycky povést. Měli jsme nervy na pochodu, ale Lubošovi se to pokaždé povedlo skvěle,“ ocenil Ondráček kolegovu preciznost.
Češi se navíc museli popasovat i s tím, že se na světovém setkání ve výhních používá koks. „My jsme zvyklí na černé uhlí, které je stálejší co do teploty, ani se tak nespíká,“ porovnával Jan. „Koks se po vypnutí přívodu vzduchu hůře roztápí.“
Ze své letité praxe i domácích soutěží, například Hefaistonu nebo Brtnické kovadliny, mají zkušeností na rozdávání. Teď si mohou říct: Jsme nejlepší na světě.
