Když v sedmdesátých letech začala takzvaná quartzová krize, mohlo se zdát, že nejen tradičním mechanickým hodinkám, ale i hodinářskému řemeslu jako celku odzvoní umíráček.
Kdo by tehdy nechtěl mít hodinky s displejem, řízené krystalem křemene – tedy oním quartzem – a kolísající jen o pár sekund za měsíc, kde stačilo jednou za dva roky vyměnit baterii? A kdo by kupoval mechanické hodinky s natahováním?
Kdo nemá zájem, manuální zručnost a technické myšlení, tomu to nepůjde. Někteří žáci nepřijdou na to, kde dělají chybu, kde je problém. Hodinář v servisu ale musí odhadnout, kde je vada a zda hodiny dokáže opravit.
Jaromír Ondráčekodborný učitel hodinářského oboru
K čemu tedy ještě hodinářské řemeslo? Vypadalo to, že odchází do dějin. Ale nestalo se tak.
Hodinářství přežilo a zdá se, že bude žít.
Jediné hodinářské učiliště v České republice je v Jihlavě. Každoročně odchová deset či jedenáct mladých absolventů tříletého hodinářského oboru a k tomu až dvanáct absolventů dálkového studia.
„Hodináři se uplatní velmi dobře, poptávku kvalitních hodinářských servisů nestačíme uspokojovat. Také v Jihlavě je vynikající servis, který ostatně založil náš absolvent, a myslím, že bude brzy v republice nejlepší, daří se tam stahovat špičkové lidi s certifikáty od světových firem,“ říká pětašedesátiletý Jaromír Ondráček, garant oboru Jemný mechanik – hodinář na jihlavské Střední průmyslové škole, kde se hodináři vyučují.
České hodinářství má solidní zvuk
Zájemci o denní i dálkové studium přijíždějí do Jihlavy z celé republiky i ze Slovenska, kde nyní žádný hodinářský obor nemají.
Studenti se začínají učit na cvičných hodinových strojích. Teprve až mistrová třídy usoudí, že dotyčný nenadělá více škody než užitku, může pracovat také na zakázkách – při škole funguje totiž i hodinářský servis pro veřejnost.
Podle Ondráčka má české hodinářství i globálně ve světě poměrně solidní zvuk. „V padesátých letech bylo tehdejší Československo osmou či devátou zemí na světě, která zvládla výrobu mechanických hodinek, to nebyla žádná legrace. Když se pak na přelomu 80. a 90. let otevřely hranice, přibyla konkurence, ale i dnes česká firma Prim dělá vlastní hodinové stroje, což je obdivuhodné, protože ne každá země si svou hodinářskou tradici dokázala udržet,“ vysvětluje Ondráček.
Jako příklad otřesů v oboru uvádí v úvodu zmíněnou „quartzovou krizi“ ve Švýcarsku, která pohřbila podstatnou část tehdejších tamních 500 hodinářských značek.
Největší zájem byl v 60. letech 20. století
Plodem boomu tuzemského hodinářství v polovině padesátých let byl i vznik někdejšího hodinářského učiliště, sídlícího nyní v Jihlavě.
Hodinářské učilištěV Polné nedaleko Jihlavy vzniklo v roce 1954 iniciativou Svazu výrobních družstev jako součást polenského výrobního družstva Elchron, které fungovalo v prostorách bývalé soukromé továrny na elektrické hodiny a mechanické stopky. Učiliště našlo sídlo v prostorách někdejší výrobny dřevěných metrů. Roku 2005 se obor stěhoval do Jihlavy, od školního roku 2017/2018 je součástí jihlavské Střední průmyslové školy. |
Původně vzniklo jako hodinářská škola v Polné v roce 1954. Učiliště bylo založeno jako jedna ze škol pro hodinářská výrobní družstva, jakými byly Zlatník Ostrava, Znak Klatovy či Saturn Praha. Zatímco národní podnik Klenoty využíval školu v Novém Městě nad Metují, Svaz výrobních družstev si založil vlastní učiliště v Polné.
„Za ty roky už jsme zde odchovali 1 636 hodinářů, já jsem jeden z nich, absolvent z roku 1978,“ říká Ondráček. Největší zájem o studium byl v první polovině 60. let, kdy každoročně ze školy vyšlo až 80 absolventů.
Současné maximum dvanácti adeptů v ročníku je dáno kapacitou učeben či spíše dílen, kde má každý ze studentů vlastní speciální hodinářský stůl s různým vybavením – třeba svěráčkem, mikroskopem či komparátorem – přístrojem na testování přesnosti chodu hodinek.
Hlavní jsou zájem, zručnost a myšlení
Ondráček věří, že dobrý hodinář neuspěje bez vůle učit se a bez talentu. „Kdo nemá zájem, manuální zručnost a technické myšlení, tomu to nepůjde. Někteří žáci nepřijdou na to, kde dělají chybu, kde je problém v hodinovém stroji. Hodinář v servisu ale musí odhadnout, kde je vada a zda hodiny dokáže opravit,“ říká Ondráček.
Laik by se mohl domnívat, že k hodinářství musí neodmyslitelně patřit bolesti zad, ale Ondráček si to nemyslí.
„Dnes už se hodináři nehrbí nad nízkým stolkem, sedí u vyššího stolku s takzvanými područkami, kde mají paže v rovině. Znám hodináře, co až do své smrti v devadesáti letech byl stále aktivní. Znám dalšího, co absolvoval náš obor v roce 1965 a stále pracuje. Řada zájemců o obor jde na hodináře proto, že to považuje za klidnou práci. Já sám šel na hodinařinu ze zdravotních důvodů, protože jsem nemohl být tesař jako můj tatínek. A pak jsem zjistil, že mě to baví,“ líčí Ondráček.
Na opravu nejtěžší jsou obyčejné kukačky
Traduje se, že nejobtížnější hodiny na opravu jsou klasické kukačky, a Ondráček to potvrzuje.
„Žáci se jich docela bojí, ale je to i tím, že to jsou jedny z prvních bicích hodin, co se oni učí znát. Je to konstrukce z éry Sovětského svazu, v podstatě převzatý, trochu ošizený vzor hodin z německého Schwarzwaldu, převedený do kovu. Je tam řada táhel, drátků, měchy, aby to znělo, hejblátka, dvířka se musejí otevřít a zavřít, kukačka musí vylézt a zakukat. Jednou si naše mistrová udělala ze žáků legraci, když při závěrečné zkoušce každému na stůl postavila kukačky. Ti na to koukali a říkali: tak to nedáme, je konec. Ale byl to jen takový kanadský žertík. Mistrová kukačky pak zase posbírala a rozdala jim jiné zadání,“ směje se Ondráček.
Učební obor hodinář zažívá renesanci, na dálkové studium se čeká tři roky |
Hodinařina má svá specifika. Například učebnice si jihlavská hodinářská škola pro svou jedinečnost píše sama, žádné jiné totiž nejsou dostupné. Existuje i speciální hodinářská angličtina – slovník odborných výrazů. Nejde je vyhledat ani Googlem, ale pro hodináře, který by chtěl pracovat pro špičkové světové značky jako Omega, Rolex nebo Jaeger-LeCoultre, je jejich znalost nezbytná.
I v hodinovém stroji dochází k inovacím
Ačkoli hodinový stroj se v zásadě už přibližně půl tisíciletí nemění, i tam dochází k inovacím. Nejluxusnější hodinky jsou například vybaveny tourbillonem, což je sice také už vynález starý dvě století, ale i on prochází vývojem.
„Za hodinky s víceosým tourbillonem můžete zaplatit třeba osm milionů korun. Je to typ regulátoru chodu hodinek, kterým je v případě tourbillonu oscilátor či setrvačník a krokový mechanismus, který se otáčí kolem jedné i více os v jakési kleci, což snižuje vliv polohy hodinek na přesnost chodu. Na koupi tourbillonu nemáme ve škole peníze, tak jsme si jeho funkční model nechali udělat alespoň na 3D tiskárně,“ ukazuje Ondráček plastový předmět, v němž se cosi pestrobarevného rychle komíhá a víří všemi směry.
Vyvíjí se také mazání hodinek. „U auta měníte olej každý rok, takže chápete, že není jednoduché vymyslet mazání, abyste olej v hodinkách mohl měnit – samozřejmě ruku v ruce s jejich kompletním rozebráním a vyčištěním – jenom jednou za pět let,“ líčí Ondráček. Podobně se inovace týkají materiálu setrvačníku, aby jej co nejméně ovlivňovala teplotní roztažnost.
S jedním strojem si ani mistr neporadil
Ačkoli, jak bylo již výše řečeno, by hodinář měl poznat, kde je závada a zda je schopen hodinový stroj opravit, i Ondráčkovi se stalo, že kapituloval. „Ukázali mi stroj, prý to byl hodinový stroj, ale nevím, co to bylo za systém, nakonec jsem to vzdal. Nepřišel jsem na to ani já, ani kolegové z Českého spolku horologického (horologie se zabývá měřením času a hodinářstvím, pozn. aut.) v Děčíně, kteří se také na tu záhadu pokoušeli přijít,“ směje se Ondráček.
Má zkušenost, že kdo se třeba studiem nebo praxí hodinářství seznámil s mechanickým hodinovým strojem, ten už se na elektronické hodiny dívá tak trochu svrchu. „Elektronika, když nejde, tak se často zahodí. Ale mechanika, ta má duši a majitel hledá cestu, jak ji oživit. A samozřejmě je dobře pro nás hodináře, že existuje hodně fandů, kteří jsou ochotni za to zaplatit i poměrně vysoké peníze,“ konstatuje Ondráček.
Škola pro hodináře je plná na tři roky. Chtějí jimi být právníci i lékaři |
Rodák z Horního Meziříčka na Telčsku Ondráček má ve školní sbírce výukových hodinových strojů také zajímavé unikáty. Třeba spořicí budík, který nešlo natáhnout bez toho, aby do něj vlastník vhodil minci. „Ale, jak vidíte, budík je vypáčený, takže zřejmě majitel minci sám sobě z budíku ukradl a pak už jej pořád natahoval jenom s tou mincí jedinou a nespořil nic,“ směje se Ondráček.
Jiný stroj podobný budíku jsou hodiny, které hlídaly práci nočních hlídačů, zda provádějí poctivě všechny pochůzky. „Hlídač po obchůzce vzal na určitém stanovišti trasy klíček, kterým otočil v hodinách, a v nich do papírové planžety nožík udělal záznam, že klíček byl použit. Tím hlídač vlastně hlídal sám sebe,“ popisuje Ondráček.
I zvuk napoví, kde může být chyba
Tikání hodin někomu může lézt na nervy, ne však hodinářům. Ti jej poslouchají znaleckým sluchem a poznají, kdy je ve stroji něco v nepořádku. Zvuk hodin si zamilovali, i když na počátku to asi nejspíš sami nečekali.
„Hodinářský obor nebyl nápad můj, ale mého strejdy. Tak jsem řekl, že to zkusím. Mám moc rád Lego a hodiny mi připomínaly Lego, takovou skládanku pro dospělé. Nejvíc se vždy těším na výsledek práce, na tu proměnu: vidíte hodiny ve špatném stavu a pak výsledek po opravě a vyčištění,“ říká Marek Skala, student 3. ročníku.
Jeden z těch, co by měl mít podle svých vyučujících ten správný hodinářský talent.
O práci nouzi mít nebude.
A pro dálkové studium v jihlavském hodinářském učilišti mají zavedený pořadník.
