O konci své hokejové kariéry třebíčský obránce Rostislav Malena uvažoval už loni. Tehdy ho však jeho syn Samuel ještě dokázal přemluvit. „Sám hraje hokej a nechtěl, abych končil. Říkal, že chce tátu ještě vidět na ledě,“ vzpomíná s úsměvem hokejista, jenž v červenci oslaví 39. narozeniny. „Takže jsem řekl, že ještě rok dám. Do sezony jsem ale šel s tím, že po ní už skončím,“ doplnil.
Své slovo dodržel. Bek, který v dresu Zlína, Vítkovic, Kladna, Jihlavy a Plzně nastoupil k více než dvěma stovkám zápasů (235) a ve své sbírce má stříbro (Zlín 1999) a dva bronzy (Zlín 2002 a Plzeň 2012), už další starty nepřidá.
„Kluci v kabině věděli, že budu končit,“ usmívá se Malena, jenž pozici nejstaršího hráče Horácké Slavie přesunul na dvojici útočníků David Dolníček (37) a Roman Erat (36). „Oni před sebou mají minimálně dva roky. Protože jsou o dva roky mladší,“ usmívá se Malena. „Doufám, že budou hrát alespoň tak dlouho jako já.“
K definitivnímu verdiktu o konci kariéry Malenu nepřivedla ztráta formy. Vždyť zkušený bek v aktuálním ročníku WSM Ligy odehrál 49 zápasů a nasbíral 14 bodů (3+11). Mezi třebíčskými obránci byl nejproduktivnější. „Jenže se začalo ozývat zdraví. Třeba kyčle, které si momentálně dávám na rehabilitaci dohromady. Ale i z jiných stran,“ líčí své potíže. „Myslím si, že toho bylo zkrátka tak akorát.“
Navíc pro něj bylo stále komplikovanější kombinovat hokej a podnikání, do kterého se společně s manželkou před pěti lety pustil. „Bylo to takové hodně našponované. V práci i v hokeji. Když jsem nebyl na zimáku, byl jsem v práci. Nebo naopak. A odnášely to děti,“ popisuje. „Z tohoto pohledu to už bylo tak akorát, za pět minut dvanáct. Jinak bych asi ještě hrál. Ale už jsem to musel rozseknout.“
Namísto hokeje se tak teď Malena bude věnovat byznysu. „S manželkou máme kavárnu s vinným barem. A snažíme se dělat různé degustace: káv, vína a podobně. A k tomu se účastníme různých venkovních akcí a festivalů,“ popisuje svůj nový obor.
„Začalo mě to bavit. Chtěl bych, aby to na hokej navázalo. Aby to zabezpečilo naši rodinu, “ přeje si. „Doufám, že se nám bude dařit alespoň tak, jak doposud. Budu se to snažit dělat stejně poctivě jako dvacet let hokej.“
Doufá, že dceru přestane hokej bavit
Díky řadě degustací, které za poslední roky absolvoval, už částečně pronikl do tajů vinařství. „Nějaké vzorky jsem si odpil,“ usmívá se. „Ale za odborníka se nepovažuji. Spíš jsem si nějak ujasnil, co mi chutná. Že bych však podle prvního napití poznal konkrétní odrůdu, to se přiznám, že až tak daleko nejsem. To už se tomu člověk musí věnovat profesionálně.“
V nápoji z vinných bobulí však našel zalíbení. „Teď už rozlišuji, jaké víno si kdy dám. Když je teplo, sluníčko svítí, tak mám rád spíš takové osvěžující sušší víno, třeba i růžové,“ líčí. „Naopak když je zima, rád sáhnu po hutném červeném víně s vyšším obsahem alkoholu.“
Ve šlépějích svého otce se postupně vydává jeho sedmiletý syn. Zda z něj bude také obránce, však zatím nikdo neví. „Hraje za kluky z druhé třídy, nějaké zápasy už má za sebou. Ale u takhle malých kluků se posty ještě nerozlišují. Jednou nastoupí v obraně, podruhé v útoku,“ vysvětluje Malena. „Hlavní je, aby se naučili bruslit a aby je to bavilo. Jestli z toho někdy něco bude, to neřeším,“ usmívá se Malena. „Hlavně ať má z hokeje radost.“
A v bruslích se už začíná prohánět také čtyřletá dcera Rozálka. „Taky by chtěla hrát hokej, ale té jsem řekl, že jedině přes moji mrtvolu,“ směje se Malena. „Ale nějak se mi to zatím nedaří. Začíná běhat s hokejkou,“ líčí starostlivý otec. „Doufám, že ji to přestane bavit.“
O hokeji jí může vyprávět její otec. Třeba o tom, jak v roce 1997 pomáhal rodné Třebíči k postupu do druhé nejvyšší soutěže. O tom, jak o dva roky později hrál se Zlínem extraligové finále proti Vsetínu. Anebo o tom, jak v roce 2004 slavil s Jihlavou postup mezi českou elitu.
„Který úspěch považuji za největší? Nevím, který bych vyzdvihl,“ připouští Malena. „Ale asi postup s Třebíčí do první ligy. Byl jsem mladý, prožíval jsem to asi nejvíc. Celé město doslova žilo hokejem, na zápasy chodilo spoustu lidí,“ vzpomíná. „Teď, když jsme tu tři roky po sobě hráli semifinále první ligy, se to tomu trochu podobalo.“
