Doba mezi pátou a šestou hodinou ranní. Těch šedesát minut je důležitý časový úsek, ze kterého je patrné, jak hluboce se proměnila Třebíč od roku 1989.
„Když jdu venčit psa v půl šesté, potkám akorát tak dalšího pejskaře. Před pětadvaceti lety mířily tou dobou ohromné proudy lidí několika směry do práce. Moc se nejezdilo auty, spíš se chodilo pěšky. Jenže Uniplet a BOPO zmizely z povrchu zemského. A První Brno už taky není, co bývalo,“ říká důchodce Josef Benáček z Třebíče.
Ví, o čem mluví, s prací na pletačkách v Unipletu, dříve Elitexu, začal v roce 1964. A skončil předloni, kdy už jen rozpačitě sledoval, jak firma nevyplácí dlužné výplaty poslední stovce zaměstnanců.
„Vemte si, že v Bopu před revolucí pracovalo přes pět tisíc lidí, v Unipletu dva a půl tisíce, První brněnská měla šestnáct set zaměstnanců, dnes má s bídou pár stovek. Dodnes tuhle díru na trhu práce v Třebíči nic nezalepilo. Trochu to drží Dukovany,“ mávne rukou.
Chlap v Unipletu vydělal tři tisíce, ženská 1 200. To byly peníze!
Statistiky mu dávají za pravdu, Třebíč má mezi pěti velkými městy Vysočiny nejvyšší nezaměstnanost.
„Ano, objevily se nové firmy, ale to jsou firmičky v porovnání s původními podniky. Někdo to řeší tak, že dojíždí za prací do průmyslové zóny v Nové Vsi, kde je Mann+Hummel, nebo až do jihlavského Bosche. Hodně lidí ale uplatnění nenašlo a perou se s tím obtížně,“ hodnotí Benáček.
Podle jeho slov byla práce v Unipletu něco, na co byli zaměstnanci hrdí. „Mužský si vydělal tři tisíce. A když manželka přinesla dvanáct stovek, měli doma na svou dobu pěkné peníze.“
Proč šel ke dnu Uniplet, velkovýrobce pletaček, který posílal své výrobky do víc jak šedesáti států světa? Určitou konkurenci měl v době, kdy se lámal režim, v Itálii a ve Spojených státech.
Místo šicích strojů je benzinka a parkoviště autobusů
Benáček, jenž poslední roky existence firmy dělal tamního odborového předáka, z toho má rozporuplné pocity.
„Poslední americký majitel nám říkal, že už nejsme konkurenceschopní. Že vyrábíme draho. Ale kdoví, jak to bylo.“ Průběh úpadku podle něj působí dojmem, skoro jako by ho někdo nalinkoval předem.
Rozsáhlý areál neosiřel. Z převážné části ho koupila a opravuje Kateřina Kratochvílová z Jihlavy, předsedkyně představenstva ICOM transport, jedné z největších dopravních firem v republice.
„V budovách je malá výroba, kanceláře, benzinka. Tam, kde bývala hlavní hala, dnes parkují autobusy,“ vypočítává. Takže tu zase mají lidé práci, nejsou jich ovšem tisíce.
Kratochvílová chodila v roce 1989 do osmé třídy základní školy. Před časem zavzpomínala na to, jak události 17. listopadu sledovala „na Vídni“. Tak se říkávalo vysílání rakouské televize, které se dalo chytit i na okraji českého území. A jak některé soudružky učitelky ve škole bleskově měnily názory.
Miliony párů ponožek a bot mířily do celého světa
Boty, ponožky. Ta dvě slova vytvořila zkratku BOPO, firmy, jež byla symbolem kožedělného průmyslu v Třebíči. Před válkou jí dala zásadní impuls k rozvoji rodina Baťů. V roce 1986 tu pásová výroba vychrlila 22 milionů párů obuvi, Třebíč tak obsadila druhou příčku v republice. Tehdy se podnik jmenoval Závody Gustava Klimenta. A ponožek se dělalo dokonce nejvíc v Československu.
Všechno je dnes pryč. Ve městě sice existuje pár malých firem, které dělají ponožky a punčochové zboží, množství před rokem 1989 se ale zdaleka nepřibližují. I nevelké provozy na výrobu bot tu jsou, jejich podíl na trhu práce je však minimální.
Dolores Bata Arambasic, vnučka někdejšího majitele továrny BOPO Jana Antonína Bati, přijela loni do bývalého podniku na výrobu bot a ponožek. Její rodina tento majetek vrátit nechce.
BOPO zastavilo výrobu v roce 2000. Důvod? Krach východních trhů, kam dřív mířily miliony krabic s obuví z Třebíče. A záplava českého trhu levnou konkurencí především z Číny.
Správce konkurzní podstaty budovy rozprodal, dnes je vlastní několik majitelů, především zdejší podnikatel Richard Horký, jedna z nejvýraznějších postav „nového“ byznysu v Třebíči.
A taky město. Vzniká tu úplně nová městská čtvrť. Z dřív uzavřeného průmyslového areálu se stává oblíbené místo procházek Třebíčanů. Loni bývalou fabriku navštívila Brazilka Dolores Bata Arambasic, vnučka Jana Antonína Bati. S uspokojením si prošla vzkvétající areál.
Přeháčkoval tachometr a ulil si banány a melouny pro sebe
Z Třebíče zmizela ještě jedna možná ne úplně významná provozovna, která ale v mnohém ilustrovala svou dobu. Sklady podniku Ovoce zelenina v židovské čtvrti, která je dnes na prestižním seznamu památek UNESCO.
V době studentských let tam chodil na brigády Josef Nahodil. „Byla tam legendární dozrávárna banánů. Dnes je část toho zbouraná. Podnik dělal několik kampaní v roce. V létě melounovou, na podzim vládlo zelí, v zimě banánovou. Každé ráno se vlhká židovská čvrť v ďolíku u řeky topila v modravém dýmu avií.“
Nahodil jezdíval s řidičem, který si uměl ulít něco pro sebe. Pár melounů nebo nějaký ten převzácný banán se nechávaly cestou ve Stříteži, odpoledne se „lup“ rozděloval. Šofér se naučil, jak háčkem na mechanickém tachometru přecvakat kilometry. Ráno nastartoval, nechal běžet motor, přecvakal a měl vyděláno. Víc ujetých kilometrů, víc nafty.
Nahodil brigádničil i v Unipletu. „To jsem šel po ránu halou. Soustruhy běžely naprázdno a za nimi na podlážkách dospávali dělníci spánkový dluh z brzkého příchodu do práce. Pro nadřízené běžící soustruhy signalizovaly plnou výrobu a požadovanou spotřebu elektřiny. Takže se plnilo komunistické heslo: stroje hučí, rekordy padají,“ zavzpomínal na socialistické časy.
