„V současnosti už nevíme o jiné lokalitě na Vysočině, ale do druhé světové války byl zvyk rozšířen třeba i na Třebíčsku,“ řekla etnografka Eva Kolajová z třebíčského Centra tradiční lidové kultury.
Mimo Vysočinu se podle ní zvyk udržuje například v jižních Čechách či mimo Českou republiku v severských zemích.
„Jihočeské Lucie obchází se světýlky kolem hlavy, které nás zprvu u nich sice překvapily, ale korespondují s legendou o svaté Lucii, která nosila křesťanům jídlo do podzemí. A protože měla plné ruce, tak měla na hlavě svíčky,“ vysvětlila Kolajová.
Lucie jsou ženy, které mají na sobě bílé hábity a na hlavách bílé masky s oválnými, často barevnou nití obšitými otvory pro oči a ústa. V rukou mají velké vařečky, peroutky nebo lahvičky s voňavkami. Soustředí se výhradně na muže, převážně svobodné, které „přepadají“ a s pištěním či syčením škádlí a popichují vařečkami, peroutkou jim češou vlasy a stříkají voňavkou.
Ač to tak nemusí vypadat, ve skutečnosti jde o oblíbenou rozpustilou a kratochvilnou obchůzku s občerstvením a sousedským poklábosením v jednotlivých domácnostech. Výrazná podoba je tu třeba s masopustem.
Černovské Lucie vede temně oděná „černá“, která zpravidla chodí první a určuje trasu. V minulých letech nosila modlitební knížku a nabádala muže ke zbožnosti. Specifikem Lucií je, že až na výjimky nikdy zpod masek neodhalují svou totožnost, a jsou tak i pro sousedy jistým tajemstvím. „Někde Lucie mívaly také strašidelné zuby vytvořené z řepy,“ podotkla Kolajová.
Masky Lucií jsou na Vysočině podobné „barborkám“, které své obchůzky až do současnosti v několika obcích v kraji provádějí o několik dnů dříve. V bílých úborech mlčenlivých postav chodí s košíky v rukou výhradně dívky, a to od dětského věku až k prahu dospělosti. Jejich obchůzky mají charakter mikulášských koled. Někde skupinky rozdávají třešňové větévky.
