„Na pondělní vytrvalostní závod jsme se dívali v práci a mně běhal mráz po zádech. Je velká škoda, že ‚Makule‘ nevyšla poslední rána, ale i šesté místo je krásný výsledek. Parádní,“ chválí současnou českou biatlonovou jedničku Česneková, rodačka z Třebíče.
Irena Česneková
|
Být šestý na olympiádě je určitě výborná vizitka, ale v tomto případě je to i trochu zklamání. Neříkejte, že jste si při poslední ráně Davidové mimo neulevila nějakým peprnějším výrazem...
(směje se) Jasně že jsem si bouchla do stolu. A jak pak sama Markéta reportérům říkala, že poslední ránu nedá jen blbec, tak přesně to jsme si mysleli taky.
Naštěstí šance na medaili pořád ještě jsou...
Rozhodně. A já věřím, že to vyjde, že všechnu smůlu už jsme si vybrali a teď to půjde dobře. Ještě jednou se ale vrátím k Markétě, musím před ní smeknout, jak se vypořádala s psychikou před startem.
Vzpomněla jste si při sledování závodu na svoji účast na olympijských hrách?
To víte, že to člověku hned vyvstane na mysl. Každopádně s našimi reprezentanty to prožívám teď víc, než když jsem na startu stála sama. Vím, co je za tím dřiny a nervů. A teď se ještě musí řešit covid.
Na svoji první olympiádu jste odjela v době, kdy vám ještě ani nebylo dvaadvacet let. Jak jste se vy tehdy v Lillehammeru prala s nervozitou?
Já si hlavně užívala to, že můžu na olympiádu jet. Jak už jste říkala, bylo mi skoro dvaadvacet a jela jsem jako poslední nominovaná, tudíž ode mě nikdo moc neočekával. Musím říct, že pocitově to byla asi nejlepší olympiáda, protože pak už se tlak kolem stupňoval.
Pořád ale asi nebyl tak velký jako dnes. Nebo se pletu?
Určitě ne. Myslím, že my jsme to měli snazší. Celkově doba byla jiná.
Vyrazila jste pokaždé na hrách zafandit i některým dalším českým sportovcům?
V Lillehammeru a v Salt Lake City jsme byli určitě na hokeji. A myslím, že i na závody lyžařů běžců jsme se šli podívat. Ale jinak se člověk soustředí hlavně na svoje závody, takže byl čas jen na ten hokej.
Což mě ani moc nepřekvapuje, vzhledem k tomu, že pocházíte z Třebíče, kde je právě hokej sportem číslo jedna...
(směje se) To je pravda, už kvůli tomu jsem v Salt Lake City musela do hlediště. Fandit dalšímu Třebíčákovi na hrách – Patriku Eliášovi.
Mimochodem, jak vy jste se vlastně dostala k biatlonu?
Náhodou. Ve škole jsem se tehdy chtěla ulít, a jelikož byly zrovna někde nějaké závody, tak jsem se přihlásila. A hned si mě všiml pan Karel Matoušek, který se brzy potom stal mým prvním trenérem.
Takže hned první závody rozhodly o vašem osudu?
Vlastně ano. Pan Matoušek oslovil mého tátu, jestli by mě pustil do oddílu. A taťka pak začal trénovat taky, takže za podpory celé rodiny jsem se postupně posouvala.
A šla vám hned na začátku lépe střelba, nebo běh?
Pokud jsem ji v hlavě tolik neřešila, tak střelba, ale čím víc jsem se na ni soustředila, tím to bylo asi horší.
Když se dnes ohlédnete za svojí kariérou, jaký je to pohled?
Příjemný. Byla to dlouhá a náročná doba, ale také moc hezká. Poznala jsem díky ní spoustu kamarádů.
A udělala byste něco jinak?
Možná. Ne snad, že bych se biatlonu věnovala ještě mnohem víc, ale spíš bych si odpustila někdy úplně zbytečné nervy.
Pořádný boom zažil biatlon v Česku až mnohem později, než v době, kdy jste závodila právě vy...
To je pravda, bylo to díky osobnostem, jako je Gabča Soukalová, Ondra Moravec, Michal Šlesingr či Jarda Soukup. A je jasné, že když se začne dařit, zlepšuje se i zázemí a všechno kolem. Hlavně oni měli opravdu suprový kolektiv, což můžu potvrdit, protože jsem s nimi byla potom jako masérka na hrách v Soči. A to byla skvělá jízda.
Přesto jste právě po Soči coby masérka u týmu skončila...
Protože jsem otěhotněla, ale kolem české biatlonové party se pohybuju tak nějak pořád.
Stále jako masérka?
Ne, to ne, už nemasíruju. Teď jsem v Jablonci, kde žiju, ve sportovním centru ministerstva vnitra. Jsem tam taková holka pro všechno.
Každopádně v době vaší masérské kariéry jste asi znala všechny reprezentanty možná lépe než jejich trenéři. Svěřovali se vám hodně?
Několikrát se pořádně otevřeli, ale dobře věděli, že všechno, co mi řekli, zůstane jen mezi námi. Co se na masérském stole otevřelo, to tam taky zůstalo.
Pojďme na chvilku k vašim mateřským povinnostem. Máte jednoho potomka?
Ano a úplně to stačí. (směje se) Syn se jmenuje Lukáš a je mu šest let.
A už se také hrne do sportování?
Zrovna minulý víkend jsme byli na běžkách a překvapilo mě, že na biatlonovém kolečku uběhl celé čtyři kilometry. Pak mi říkal: Maminko, víc se mi líbí jezdit ve stopě z kopce. Do kopce je to nuda. (směje se)
Počkejte, až mu dáte flintu...
(směje se) Ne, tak to zatím neplánujeme, z toho máme strach.
Zavítáte někdy i s rodinkou také do rodné Třebíče?
Určitě, jezdím tam za rodiči. Vždycky si Třebíč rádi projdeme.
