Zachmuřený Gottwald tahal estébáka za ucho. Vyjde další kniha o Toufarovi

Spisovatel Miloš Doležal dopsal druhou knihu o umučeném faráři z Číhoště a jeho vrazích. Navazuje jí na oceňovanou publikaci Jako bychom dnes zemřít měli. Novinku představí v neděli 28. února v Číhošti.

„Až ve chvíli, kdy už jsme to chtěli vzdát, všiml jsem si za jedním trámem malého papírku,“ popisuje Miloš Doležal (v popředí) loňský nález písemností pátera Toufara. | foto: Petr Lemberk, MAFRA

Přítomen byl i plukovník Josef Čech, de facto šéf oddělení politického zpravodajství StB, jeden ze strůjců brutálního vyšetřování pátera Toufara. V předsálí chtěl potřást rukou prezidentovi, ale ten když Čecha uviděl, zachmuřil své dělnické obočí a žoviálně začal tahat plukovníka za ucho. Čech se naoko kál a dělal před „nejvyšším“ smutného žáčka.

Později vyprávěl: „Já jsem za to přirozeně dostal vynadáno, dokonce osobně od soudruha Gottwalda ve Španěláku při zasedání ÚV, tehdy mně kroutil za ucho a že jsme to neprovedli dobře, protože Gottwaldovi šlo o politický efekt. Jasně, oni chtěli, aby Toufar vystoupil, to měl být velký politický proces, měl to být jeden z útoků proti církvi.“

I tuto scénu popisuje v nové knize Krok do tmavé noci Miloš Doležal. Navazuje na oceňovanou publikaci Jako bychom dnes zemřít měli o životě a mučednické smrti číhošťského faráře.

Ukázky z nové knihy Miloše Doležala Krok do tmavé noci

• Prolog
  25. února 1950. U lůžka umírajícího Josefa Toufara sedí estébačka Kantorová, převlečená do uniformy zdravotní sestry. V jednu chvíli ho drží za ruku. Ještě než Josef Toufar kolem půl deváté večerní dodýchá, v agonii k ní pronese několik slov. V noci pak do dvora sanatoria nacouvá nákladní auto a Toufarovo mrtvé tělo je na jeho korbě odvezeno do Ústavu soudního lékařství na Albertově k pitvě. Hlídají ho dva příslušníci StB, kteří mají od nadřízeného soudruha Košaře jasný příkaz: „Mrtvola nesmí být spatřena zaměstnanci ústavu! Ani třetími osobami!“ Tělo jako důkaz brutálního mučení musí co nejrychleji zmizet ze světa. Týž den se v dalekém Arnolci na Vysočině, kde se Josef Toufar narodil a vyrůstal, v noci náhle probudí jeho starší bratr Vladimír, zvedne se prudce z lůžka a sedne si na okraj postele. Probudil se z naléhavého snu nebo spíš do bdělého vidění. Zahlédl v něm svého bratra Josefa, zkrvaveného, rozbitého, s vyraženým okem, s gumovou hadicí čouhající z břicha, s obinadlem na rukou a ovázanou hlavou. Nahlas tehdy do tmy vyhrkl: „Jožka žije!“

• Obšancovaná Číhošť
  Estébák Konecký v roce 1954 potvrdil, jak masivní bezpečnostní opatření se kolem Číhoště prováděla. (...) Ozbrojení příslušníci Sboru národní bezpečnosti z Ledče nad Sázavou asistují nejen v Číhošti samé, ale také zastavují na příjezdových silnicích od Ledče, Leštiny a Tunochod všechna vozidla směřující do Číhoště. Kontrolují a posílají je nekompromisně pryč. Církevní tajemník Jiráček v hlášení na kraj potvrdí zvýšenou pohotovost. Dcera číhošťského varhaníka Marie Horajsová-Trtíková vzpomíná na bezpečnostní opatření ve dnech po únosu P. Toufara: „Číhošť byla úplně obklíčená esenbáky. Auta a autobusy plné lidí tam nepouštěli a posílali je zpět. Ale ti, kteří se nedali zastrašit, našli v tom jejich obklíčení skulinu. Zajížděli sem k nám do Kozlova, což je jen pár kilometrů od Číhoště, ale nevede mezi našimi vesnicemi žádná cesta. Pamatuji se, že tu první i druhou neděli po zatčení pana faráře u nás parkovalo více autobusů a lidi šli do Číhoště po poli. Bylo tehdy sice hodně sněhu, ale ten zmrzl, a tak se dobře šlo po zmrzlé krustě.“

Proč jste se rozhodl pokračovat v psaní o faráři Toufarovi?
Původně jsem zamýšlel vydat jen rozšířené vydání první publikace, ale během posledních tří let mě při pátrání po „stopách“ Josefa Toufara potkalo ještě několik velice zvláštních a podstatných okolností, nálezů a objevů, že musela vzniknout kniha úplně nová a svébytná.

Jak jste téma nově uchopil?
Na rozdíl od té první není tato kniha postavena jakou souvislý příběh, ale je sestavena ze čtrnácti kapitol, ve kterých pohlížím na Josefa Toufara z různých stran, například přes různé události, situace i předměty. A co bylo pro mne při přípravě této knihy ještě důležité - možnost pobývat na místech spojených se životním finále pátera Toufara a ony prostory do sebe vstřebat. Podařilo se mi ve Valdicích pomocí dokumentů identifikovat celu, ve které byl mučen, a také určit jeho úmrtní pokoj v Praze.

V knize využijete i písemnosti, které jste před rokem našel na půdě číhošťské fary. Co nálezu předcházelo?
Jeden ze starých číhošťských farníků, pan Ptáčník, si vzpomněl, že když v osmdesátých letech opravovali brigádnicky střechu číhošťské fary, objevili na půdě bednu s písemnostmi. Zalekli se, když uviděli Toufarovo jméno, a rychle písemnosti zastrčili pod půdní podlahu a zatloukli prkny. Přestože jsem byl původně k vyprávění pana Ptáčníka skeptický, požádal jsem jednoho kamaráda z Číhoště, Petra Kovandu, aby mi pomohl se svícením a odklápěním prken na půdě. Důkladně jsme hledali a nic nenacházeli. Až ve chvíli, kdy už jsme to chtěli vzdát a prkna začali vracet na místo, všiml jsem si za jedním trámem malého papírku. Pomalu jsem ho vytáhl a našel na něm Toufarův podpis. A po důkladném prohlédnutí jsme za trámem našli, sice v dosti špatném stavu, ale v zajímavé pestrosti, řadu písemností - Toufarův zápisník, kopie knězových dopisů, různé jeho náčrtky a poznámky. Mimochodem - pan Ptáčník poté zanedlouho umřel.

Zabýváte se nově i vztahem Josefa Toufara a Vysočiny?
Vysočina hraje v Toufarově životním příběhu zásadní roli. Mimo ročního vojančení a studia zůstal krabatině věrný celý život. Novou kapitolou je jeho vztah k Jihlavě. V tomto městě zemřel Toufarův otec, který pár dní před smrtí sepsal v nemocnici závěť a vyřešil dědické smlouvy, ve kterých odkázal synovi Josefovi peníze, které mu zásadně pomohly při následném studiu. V Jihlavě také žila Toufarova teta Julie Kutová, jeho ochraňovatelka a mecenáška. Za ní Josef často zajížděl, bydlíval u ní a přitom navštěvoval ve městě tehdy působícího spisovatele, pedagoga a kněze profesora Dominika Pecku. V Jihlavě také v roce 1940 žádal novokněz Toufar na protektorátních úřadech povolení ke slavnostní primici v Arnolci. A v Jihlavě byl Josef Toufar také dva dny před únosem, 26. ledna 1950, na kněžském setkání. Ve městě tehdy nakoupil pro neteř Marii módní doplňky na bílé taneční šaty a také vkusný kávový servis.

Co nového jste zjistil o vrazích faráře Toufara?
V samostatné kapitole se věnuji životnímu příběhu válečného odbojáře a příslušníka Státní bezpečnosti JUDr. Ladislava Máchy, spoluvraha číhošťského faráře. Z rozhovorů, které jsem s ním před pár lety vedl, z řady archivních dokumentů a dopisů bylo možné sestavit portrét Máchův i jeho rodiny, v níž velká část byla členy StB. A skrze něj podávám pohled do nitra estébácké mašinerie. Tento člověk dosud žije, „užívá“ si vysokého důchodu, ale stejně nemůže své minulosti uniknout. Podávám jasné důkazy, jak ho číhošťský případ stále pronásleduje a doslova budí ze snu.