Kromě velkého iglú vznikla v parčíku uprostřed úřadu například sedící postava na zídce, další sněhová socha v životní velikosti se naklání nad studní.
„Tvořit ze sněhu se snažili už v loňském roce, ale sněhu bylo málo a rychle roztál. Teď jsou kluci nadšení, že je sněhu hodně,“ vypráví jejich matka Alena Tkadlečková.
Oba kluci mají bohatou fantazii, spoustu nápadů a Ben navíc navštěvuje výtvarný obor základní umělecké školy.
„Klasický sněhulák je pro ně příliš primitivní. Chtěli si postavit ze sněhu něco jiného. Iglú staví klasickým způsobem ze sněhových cihel. V případě postav vycházejí ze sněhulákového tvaru, který pak různě tvarují a osekávají, aby měl parametry skutečné postavy. Vymýšlejí také různé polohy, aby byl objekt zajímavější. Na radu naší sousedky dodali postavám také roušky,“ usmívá se Tkadlečková a dodává, že je radost se na syny dívat a pozorovat, jak se vzájemně doplňují, podporují a pomáhají si.
Hoši jsou v parčíku na nádvoří každý den a svá díla stále zdokonalují. „Chlapci mají radost, že se lidé na sochy chodí dívat a fotí si je. Skvělé také je, že jim jejich díla nikdo nezničil,“ říká matka dvojčat.
Výhodou je, že rodina bydlí v domě hned naproti parčíku a svá díla tak mají chlapci na očích. „Stále si o tom povídají, píší si o tom do svých deníků, malují a tvoří si k tomu i své příběhy. Například teď dal někdo do iglú svíčku a kluci už tvořili příběhy o tom, zda v iglú nezačal někdo bydlet,“ usmívá se Alena Tkadlečková.
Nápadů, co vše udělat ze sněhu, mají chlapci celou řadu. „Bohužel sníh nyní nedosahuje takové kvality, aby z něj šlo dobře tvořit,“ říká žena.
A tak si sourozenci alespoň doma kreslí, co vše by mohli vytvořit. Kromě sněhového auta, jež by bylo zaparkované na skutečném parkovacím místě, to je například věž, kolem které by se chodilo po schodech.
